středa 19. prosince 2012

Bylo to pro Havla, nebo proto, že bylo příliš mokro?

18. prosinec 2011 netřeba nikomu připomínat. Jako by to bylo včera, kdy jsme se s G vypravily nejdřív směrem na Pražský hrad, naposledy se rozloučit s Václavem Havlem, a poté na Václavské náměstí – zapálit za něj čtyři svíčky.
Letos se po roce od jeho úmrtí vzpomínalo na pana prezidenta. Přes den akcí nazvanou Kalhoty pro Havla, o níž jste se mohli dozvědět mj. také ze zpráv, a od čtyř hodin setkáním „S Havlem dál“, jež začalo na Václavském náměstí, odkud se v šest hodin dále pokračovalo pochodem na Hradčanské náměstí. Bohužel na večerní sešlost jsem stihla zajít na slabou půlhodinku, což mě mrzelo. O to pozorněji jsem ale celý den zkoumala nohy drahých pražských spoluobčanů a pozorovala, zda vyhrnuli lem kalhot. Sesbírala jsem slušný vzorek, pohleďte na můj report:
Na Dejvické ani jedna ohrnutá noha v ulicích, ani jedna dole v metru. Stanicí jsem prošla křížem krážem a zase zpátky (pro kvalitní posouzení situace a poněvadž nejelo metro). Řeknu vám – slabé! Do vagonu metra po dobu jízdy taktéž nepřistoupil žádný očekavatel velké vody.
Už jsem zmínila, že bylo celý den mokro, všude louže, a chvílemi dokonce pršelo? Možná pro to právě nastala vhodná chvíle.
Dojela jsem metrem z Dejvické do centra, respektive na Můstek. Tam jsem čekala mnohem větší vlnu kalhot pro Havla a se zklamáním musela zkonstatovat – kde nic, tu nic! Viděla jsem pár očividných pokusů vyhnout se promočení nohavic příliš dlouhých kalhot a pár příliš dlouhých kalhot, jejichž majitelům by bylo zapotřebí říci, že pokud si je vykasají, nejen že tímto činem sympaticky uctí památku velkého spisovatele, ale že jim navíc nebude zima a mokro a možná ani nedostanou rýmu.  
Celá zklamaná jsem to volala příteli a v tu chvíli, jako kdyby to slyšeli (možná slyšeli), i vynořili se odnikud tři krátkokalhotáři (ne z důvodu louží). Vzduch se rázem naplnil vzájemným souzněním a já si připadala… tak nějak správně. Bylo to fajn.
Nakonec jsem se zastavila ve čtyři odpoledne na Václavském náměstí, kde bylo kalhotářů podstatně více. Ale přeci jen, na to, že tato zpráva proběhla i v nejsledovanějších televizních zprávách v republice, jsem jich očekávala víc. Dámy v sukních a džínách zastrčených v kozačkách už nepochopily vůbec nic.
Tím bych opustila dění kolem délky kalhot obyvatelstva Prahy a jen bych ráda dodala maličkost na závěr.
Na jistém pražském gymnáziu na Dejvické (mám silný dojem, že jde umělecké gymnázium) byl veliký nápis studentů:
18. prosinec je náš 17. listopad!
Beru to jako podporu studentům ve Zlíně, jimž s úderem šesté odpolední dnes skončila hladovka na protest proti koalici ČSSD a KSČM v zastupitelství města. A zároveň jako odkaz na Václava Havla, který stále střeží náš mladý, možná někdy černobílý (ti starší to tak rádi říkají :)) náhled na svět.
Jen si myslím, že tak, jak se studenti angažují nyní, měli by i při volbách, protože k těm letošním krajským a senátním se téměř žádní mladí lidé nedostavili. A jak dobře to dopadlo lze vidět na protestní hladovce ve Zlíně.
Tímto končím tento skromný, stručný report, převážně o kalhotách, o Václavu Havlovi a o naději v nás mladé.     





sobota 29. září 2012

Po dlouhé pauze

"Abychom řekli pravdu, tak jediná věc, které Crowley v bytě věnoval pozornost, byly květiny. Byly bujné, zelené a překrásné a do poslední měly lesklé a zdravé listy.
To bylo tím, že Crowley alespoň jednou týdně prošel celý byt s ručním postřikovačem, květiny orosil a přitom k nim tiše promlouval.
O hovoru s květinami se doslechl začátkem sedmdesátých let na Rádiu Čtyři a považoval to za skvělý nápad. I když slovo hovořil možná není ten správný výraz pro to, co Crowley dělal.
Ve skutečnosti se v nich snažil vypěstovat strach z Boha.
Ještě přesněji strach z Crowleyho.
Navíc k tomu všemu ještě Crowley vzal každé dva tři měsíce tu rostlinu, která rostla nejpomaleji, měla nažloutlé listy nebo zkrátka nevypadala tak dobře jako ty ostatní, a nosil ji od jedné květiny ke druhé. "Rozlučte se se svou kamarádkou," říkal jim. "Ona si chudinka nedá říct..."
Pak s provinilou květinou opouštěl byt, aby se za hodinku dvě vrátil s prázdným květináčem, který pak na několik dnů postavil tak, aby na něj všechny ostatní květiny viděly.
Jeho pokojové květiny byly nejkrásnější, nejzelenější a nejdokonalejší v celém Londýně. Také ovšem nejvystrašenější."

(Neil Gaiman a Terry Pratchett, Dobrá znamení)

Než začnu, možná by bylo nasnadě podotknout, že nejsem padlý anděl a navíc jsem pacifista a vcelku láskyplná osoba.

Dostala jsem květinu. (Já, člověk, pod jehož zjevně zapomnětlivým pohledem všechny rostliny světa samy vycítí, že 
nejbezpečnější bude umřít v tu chvíli na místě.) Není to ovšem ledajaká květina. Jako třeba takový odolný kaktus (svůj život za vlast položil i ten… a ne jeden) nebo sukulent. Nebo potpourri. Kdež, dámy a pánové, jedná se o na péči a výživu extrémně náročnou bonsaj.

A zde přichází hlavní problém. Jelikož jsem člověk značně roztržitý, vše, co si samo neříká o pozornost kňučením, štěkáním či pouhým pohybováním těla, časem začnu považovat za kus nábytku. A jistě vás nepřekvapí, že své skříně a police pravidelně nezalévám vodou pokojové teploty smíchanou s hnojivem pro rychlý růst a krásnou barvu. Já je totiž nezalévám vůbec.

Další problém se přihlásil, když jsem zjistila, že existuje cosi jako Bonsai kalendář. Cha, vážně jste si mysleli, že se můžete o váš stromeček starat stejnou měrou v březnu jako v prosinci? No, já taky. Očividně ale byl k tomuto účelu vypracován kalendář, kde je měsíc po měsíci složitě rozepsán správný postup opečovávání této ušlechtilé zeleně (a neomezuje se na nějaké lajdácké zalévání).

Značně matoucí jsou také informace od „měla by být na světlém místě, ne však vystavena slunečním paprskům“ po „nejlepší místo pro bonsaj je na okně, případně je třeba jí dodávat světlo“.

 I když se však kolem mého nového přírůstku točí obejdnosti, které v příštích mnoha letech (doufejme, že v mnoha letech) budou vyžadovat mou soustředěnou pozornost, musím se veřejně k něčemu přiznat. Já jsem se totiž do Johna hluboce zamilovala. Ach ano… John je ta moje bonsaj.

 Už když jsem ho dostala, začala jsem si s ním povídat. A vyvstal další problém (a teď nemyslím otázku mého duševního zdraví). Jestli totiž John nemluví pouze čínsky, když z Číny pochází.
Sama se sebou (a Johnem) jsem se nakonec shodla, že John, jakožto rostlina s kulturou starou asi 2000 let, bude určitě velmi moudrý, uvědomělý a zběhlý v umění rychlého učení.

 Zatím (první den) to funguje tak, že John kouká z okna (slunce moc nesvítí), posloucháme spolu The Beatles (Aby se aklimatizoval a aby pochopil. A určitě se mu to líbí, protože –  jak se dozvíte v dalším popisu – je to John srdce otevřeného, je laskavý a chce dosáhnout jen světového míru a nirvány.) a večer se mnou sedí u stolu pod lampičkou. No a v noci bude spát.

 A já si koupím důvěryhodnou publikaci o bonsajích a Johna zhynout nenechám!


 Výňatek z popisu bonsaje ze stránky http://www.celysvet.cz/bonsaj.php

„Je to v podstatě celá filosofie, která od člověka, který se o bonsaje zajímá, vyžaduje a klade určité nároky na jeho osobu, a to především spravedlivost, moudrost, srdečnost, ohleduplnost.
Evropský člověk však japonskou filozofii může pochopit jen těžko, nicméně pro dosažení úspěchu je minimálně nutné, aby se k bonsaji choval vážně a projevil jí maximální pozornost a lásku. Při správném a pečlivém pěstování může žít po stovky let a stát se symbolem, spojujícím celé generace.“

středa 6. června 2012

Up to 60% and Naked

Znáte taky ten euforický pocit z právě zvládnuté zkoušky? Ano, přesně ten, co trvá asi 2,3 vteřiny, protože vám vzápětí dojde, že vás jich čeká pořád ještě sedm.
Při dvoustém proklínání sebe sama, vysoké školy a oboru, jež studuji, jsem si řekla, že tu euforii trochu posílím a aspoň na chvíli vyženu všudypřítomnou všehonenávist… a rozhodla jsem se koupit si dárek. Takže jsem asi po měsíci vstoupila do jistého nákupního centra. V něm dále do jistého háemka.
A při vší té vcelku nezajímavé nabídce jsem si taky všimla regálku se zlevněnými doplňky. Takže prosím:tohle je konečně cena, kterou jsem v České republice ochotná zaplatit za polyesterové kytky do vlasů. Já mám na kytky do vlasů úchylku. A samozřejmě vím, že bych si je asi zvládla vyrobit sama. To ale při akutním zkouškovém nezvládáte jak časově, tak s nervy a při té ceně se vám to nakonec nevyplatí.

Dál jsem si u toho regálku koupila infantilní skládací zrcátko. Ačkoli nevím, jestli mi k něčemu ještě bude po dvou letech odkázaných k životu bez jakékoli odrážecí podpory, za stavu věčně nestíhacího. V malování naslepo mám teda docela grif. To se prostě patláte řasenkou v drkotajícím autobusu na dálnici plné děr a spolucestující si vás prohlížejí značně pohrdavými až znechucenými pohledy.
Ale přece jenom není úplně příjemné zjistit v náhodné výloze, že ano, opravdu, ten špenát máte v zubech asi fakt už od oběda.  
Tento bez kontextu a vysvětlení pověšený drahokam mě zase trochu zviklal. Připadalo mi, že jim tam vběhla nepříčetná pletařka z Fleru a náhodně po obchodech vystavila své dílo. Možná škoda toho ochranného čipu, už totiž vidím, jak ten skvost, asi na mandarinky,někdo dobrovolně krade.

Znovu nalezenou euforii mi však definitivně vyfoukl pohled do výlohy dětského Kenvela. To bych ještě ráda upřesnila, Kenvela kids, které funguje jako samostatný obchod. Sex sells, to jsem pochopila. A nebudu se tady rozčilovat nad nemorálností, to já zas ne. Ale jako děcku by mi byla holá baba se sexy výrazem a cedulí úplně šumák a vězte, že by mě víc přilákala barbína či hasičák. A jestli je ta reklama směřována na rodiče – to leda tak na nenechavé taťky, maminky z ní budou asi nadšené. Zvlášť ty jihočeské.

úterý 29. května 2012

Červen

Krůtí brko, ale vážně ! (sorry za rušení zdejšího dekora)

Už zase, už zase jsem prošvihla můj oblíbený svátek. A to jako už čtvrtý rok po sobě, kdy jsem si řekla, že ho teda budu každý rok slavit. Trochu mi to zavání demencí, ale nebudeme se v tom radši moc nípat.
Každopádně se jedná o Towel Day, v češtině Ručníkový den (nepolíbení, nechť si tento pojem najdou na wiki. Můžu taky doporučit zhlédnout film či přečíst knihu Stopařův průvodce po Galaxii), který se koná každoročně 25.května. Což už co? Což už bylo!

Takže teď musím zas rok čekat, abych na něj mohla s chladnokrevným klidem znovu zapomenout. Nadějné vyhlídky!

Možná bych z toho mohla vinit pomalu přicházející lobotomii v důsledku všudypřítomného zkouškového (kdy se sice neučím, ale zato hojně poslouchám úchylárny na Youtube - viz někdy příště), ale o tom to dnes nebude. V červnu mě čeká ještě plno dalších akcí, na které se těším jak malá holka, a který teda můžu opět propásnout. Jsou téměř všechny zdarma nebo za nevelký peníz, tudíž
Pražáci, valte zraky,
nepražáci, udělejte si k nám výlet a valte je taky (mýho talentu je pro ekonomii škoda, no fakt).


Vezmeme to velmi stručně, protože už mě zase hryže svědomí, že dostatečně netrápím své mozkové závity a že bych teda měla.

A) 1. června - Noc kostelů - A pozor, i v Brně či Plzni. (Možná i jinde)

     http://www.nockostelu.cz/

B) 9. června - Pražská muzejní noc

     http://www.prazskamuzejninoc.cz/2012/

     anebo její východněji lokalizovaná alternativa - 19. června

     http://www.brnenskamuzejninoc.cz/

C) 1.-9.6 - Fringe Festival Praha

     http://www.praguefringe.com/vstupenky/

D) 21.-23.června - United Islands

     http://www.unitedislands.cz/

     Na United se určitě dostavte! Bude to paráda :)

E) 23. června - Apetit piknik
  
     http://www.apetitonline.cz/piknik/o-pikniku

F) 30. června (1.července) - Divadelní představení Chodím kanály na Lodi tajemství

     http://www.divadlobratriformanu.cz/cs/program/2012-06 (úplně dole)

Jsem si dost jistá, že se jich najde asi tak milionkrát více, jak jinak, když musím sedět doma zavřená a loupat statistiku. Ale třeba jsem vám dodala trochu inspirace na to, kam zajít. A třeba, když do té doby úplně nezblbnu, se tam potkáme.
Vaše kulturní referentka Chudá studentka


(V pozici Vítáme jaro ve stylu šedesátých let)

pondělí 14. května 2012

Papíry jsou zlo

Tato povídka či báseň...možná to nazvěme volným slohovým útvarem... má název Papíry jsou zlo. A je věnována G.

Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo.
Papíry jsou zlo. Používejte sešity. Papíry jsou zlo, papíry jsou zlo.

Papíry jsou zlo. Pověděla mi to již má španělštinářka. A já jí nevěřila. Papíry jsou zlo.
Teď trpce lituji, neboť papíry jsou zlo, papíry jsou zlo.
Nemám ponětí, do jakého mimodimenziálního prostoru zmizela polovina mých výpisků, aneb
papíry jsou zlo.

Papíry jsou zlo. Pokud nemáte sešity, používejte alespoň blok. Ne ten samý na všechny předměty, jelikož potom bude plnit funkci papírů. A možná vám to již došlo, možná některým méně pozorným ne -
papíry jsou zlo.

Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo.

sobota 12. května 2012

Prokrastinace

Zařizování a předělávání pokoje podle zásad feng-šuej, aby se vám dobře učilo, je čistá prokrastinace.
Zdánlivě bohulibé zapsání se na lekce španělštiny je pouhopouhá prokrastinace.
Braní směn za kolegy v práci ve zkouškovém období je, prosímpěkně, prokrastinace.
Psaní výhrůžných zpráv kamarádům, že jestli ten úrokový dělitel nepochopíte, půjdete se utopit/skočit z okna/zastřelit/zavřít do ledničky/zavřít do sklepa/zavřít do hospody (dle momentálního duševního stavu), je čistá prokrastinace.
Zavírání se KAMKOLIV je čistá prokrastinace.
Uklízení, alespoň v případě že jste nenapravitelný a líný bordelář, je čistá prokrastinace.
Přemýšlení o tom, proč si tak rádi kupujete knihy s růžovými přebaly, JE, opravdu, prokrastinace.
Půlhodina strávená hledáním červené tužky, protože přece ty výpisky musíte mít přehledné a barevné, je známkou prokrastinace.
Psaní přátelům zpráv o tom, že se učit nechcete, naopak chcete do konce svého života zůstat úplně blbá, neschopná a prakticky nevyužitelná, je prokrastinace.
Psaní mezi poznámky větu „Nenávidím matematiku v jakékoli její podobě“ je, dámy a pánové, čistá prokrastinace.
Vylití čaje všude po stole mezi papíry a jeho následné utírání je buď prokrastinace, nebo čiré zoufalství a známka toho, že byste vysokou školu studovat možná neměli.
Plánování toho, co si vezmete večer na koncert, je čistá prokrastinace.
Koncert sám je prokrastinace.
Plánování toho, co budete dělat v létě, je momentálně v květnu, když se máte učit statistiku, prokrastinace.
Plánování obecně je děsná prokrastinace. A moje oblíbená činnost.
Sledování nových dílů vašich oblíbených seriálů je časožroutská prokrastinace.
Lakování si nehtů (a teď vážně pohleďme na fakt, že si nehty lakuju třikrát do roka) je prokrastinace.
Otázky směřované na vašeho psa, popřípadě na vaši kafetieru (mašinka, co dělá kafe), jestli si taky myslí, že jste se už úplně zbláznili, je čistá prokrastinace.
Psaní tohoto článku je čirá a bezbřehá prokrastinace!


Napište mi, prosím, do komentářů, jak prokrastinujete vy. Ne že bych snad potřebovala další inspiraci. Jenom se pak budu cítit líp!

pátek 4. května 2012

Šperky z organzy

Tahle legrace je na výrobu jednoduchá a finančně nenáročná. Proto jsem se rozhodla, že než abych si koupila takovýhle šperk za stovku, nakoupím si materiál a vyrobím si jich třeba deset. No, ehm...

Jednoduché to opravdu je, jen musíte projevit trpělivou stránku své osobnosti a to zvláště při opalování lístků. Tak jdeme na to :

Prstýnek s kytičkou z organzy

V hlavních rolích :
- Organza - jemná průhledná látka. Vyrábí se v široké škále barev. Ta pravá je z hedvábí, já se zcela spokojím s tou ze syntetiky. Půl metru této látky (šířka asi 35cm) stojí 8 korun. (za tři barvy 24,-)
- Kovový základ na prstýnek (29 korun)
- Lepidlo (já používám dvousložkové, schne čtyři minuty, ale má stříbřitě šedou barvu. No aspoň si budete dávat větší bacha, aby nikde fakt nebylo vidět), tohle stálo 64 korun. Asi největší ivestice.
- Různé korálky (co vás baví)


Všechno seženete v obchodech s výtvarnými potřebami. Já třeba byla v tomhle:

Spoléhám na vás, že mi odpustíte prachmizernou kvalitu fotografií následného postupu, kterážto jest způsobena světlem lampičky (tyhle věci dělám jako správný vampír kolem jedné ráno).

1) Z organzy si vytříháte kolečka. O malinko větší než je plánujete mít na konečném výrobku. V případě kytičky můžete postupovat od větších koleček na podkladu k menším kolečkám u středu. Na jednu kytku jsem jich vystříhala 8-10, ale jestli ji chcete mít bohatší a jste trpěliví, smělě jich vystříhejte víc.
Doporučuji použít několik barev, na sobě navrstvené různě barevné kousky organzy vytvoří zajímavý barevný efekt.
(Fakt, že jsou to víceméně šišky, nyní pomiňme)

2) Každé kolečko potřebuje po obvodu opálit, aby se nitě netřepily. Taky to trochu dodá na objemu závěrečné kytičce, protože opálené kolečko je trochu vypouklé.


3) Kolečka naskládáte na sebe


4) A nejlépe silonem přišijete doprostřed korálky dle vlastní libovůle (asi vám došlo, že to má znázorňovat střed kytičky:)). Vespod zajistíte uzlíky.


5) Lepidlem přilepte kytičku k prstýnkovému základu. Chvíli pevně držte, abyste si byli jistí, že se hezky přilepí.
(ten první obrázek je smíchání dvou složek lepidla, druhý vymazání stélky prstýnku - či naušnice - lepidlem)
6) No a máte hotovo. Pro jistotu nechte osm hodin odpočívat (tak mi to aspoň řeklo moje lepidlo) a potom můžete prstýnek vesele nosit. Úplně stejným způsobem jsem k němu dodělala náušnice.

V reálu jsou to podle mého názoru krásné šperky, trochu mě mrzí, že jsem jim pořídila poněkud sterilní fotky pod světlem mé lampičky (anebo jsem jim do vínku nenadělila fotogeničnost, kdo ví).

A jinak barvy jsou trochu odlišné, na denním světle jsou o dost více do fialova.


Tak co, zkusíte to taky?

pátek 27. dubna 2012

Chrchel a kanály - záruka dobré podívané

Přidáme k nadpisu trochu kontextu? Tak ok...

Šlo se do divadla... Konkrétně do Kaštanu na Břevnově (v Praze). Amatérský divadelní spolek Chrchel měl zrovna premiéru hry Chodím kanály. Více informací například tady :

http://chrchel.wz.cz/Chrchel/AKTUALNE.html

Já jí hodnotit nebudu, moje kamarádka v ní hrála (a byla úžasná... stejně jako všichni ostatní herci) a znám se s režisérkou, takže jsem možná trochu zaujatá. Byla jsem prostě nadšená.

Stručně hra pojednává o vyrovnání se s hanbou před sebou samým. O lidech, kteří se rozhodli nést za sebe zodpovědnost. O relativitě viny (slova autorky).
Popis na Houseru:
Domýšlivý doktor Mudrdok, chamtivý pan Černý a prolhaná Sára – necharakterní lidé, kteří se rozmluvili. Utišit je může jen vlastní odpuštění, nebo Ministerstvo společnosti. Inscenace plná lidskosti, krys a absurdního humoru.

Mám ráda takové akce. Lístek stál 90 korun, takže kdyby se mi hra nelíbila, nebudu naštvaná, že jsem vyhodila moc peněz. Jelikož se mi hra líbila moc, mám naopak skvělý pocit, že mám tak dobrý zážitek za poetickou hubičku.

Podobné studentské a amatérské spolky v Praze nechává hrát na svých prknech třeba Divadlo Na zábradlí. Na jeho stránkách najdete sekci Eliadova knihovna nové generace. Lístek stojí stovku, když jste student, padesát. A je z čeho vybírat.

http://www.nazabradli.cz/vstupenky/objednat-vstupenky/ek-nove-generace/

Jestli máte rádi divadlo, vyhledejte si i ve svém okolí podobné spolky. A ne jen proto, že chcete šetřit. Může se z toho vyklubat pěkný zážitek.

A když nic jiného, můžete se aspoň vyfintit. To já ráda, že... Takže jsem provětrala šaty ze Švédska (ty, na kterých jsem si vydobyla slevu), udělala si "tupíruj si dívko vlasy bez ohledu na počasí" drdol a šlo se.

Korále jsou ze sekáče(a už tu vlastně i byly) a psaníčko s jahodami je... z Levných knih :) 39 korun



Chodíte do divadla?

čtvrtek 26. dubna 2012

Desatero návštěvníků koncertů

Když kapela Manic Street Preachers včera vyběhla na pódium, zpěvák a kytarista James Dean Bradfield pozdravil a entusiasticky zvolal směrem k nám:„You all look and smell beautiful!“
Nevím, jestli narážel na mě (look), nebo na týpka vedle, který patrně pohrdá deodoranty, a jestli ne, tak si aspoň myslí, že je to sprosté slovo (smell).
Ale popořádku. Byla jsem včera na koncertě výše zmíněné kapely. Ten byl spektakulární a magnificentní. Až na pár drobností, které by se daly shrnout do jednoho terminus technicus jakožto Chování bouřlivých, maniakálních fandů. To by se zase dalo shrnout slovem nepatřičné.
Už při prvním pohledu jsme mohli učinit zápis do statistické tabulky - Manic Street Preachers mají oficiálně nejvyšší fanklub v Čechách. Průměrný věk všech zúčastněných bych tipla tak na pětatřicet let. Průměrnou výšku tak pět metrů.
Takže i když jsme stáli značně vepředu, viděli jsme v podstatě díky tomu, že obecenstvo sebou různě vrtělo a mlelo, čili vznikaly příjemné škvíry, kterými jsem hezky viděla, když jsem dostatečně vysoko skákala.  
A teď k tomu chování. Po předskokanovi čekáte, až konečně přijdou MSP na pódium, kam zatím i vidíte, tak jste celí nadšení, v těle vám mravenčí očekávání toho, až se Lucernou rozezní první hrábnutí do strun…
Střih. Vedle k vám se prorve partička chichotajících se holek. Střih. Ta jedna si stoupne přesně tak, že místo rafinované pozice, ze které jste mohli krásně vidět celého zpěváka, vám zbyde jako výhled kštice černých vlasů.
Slečna je asi dobře vychovaná, takže se otočí a omluví se vysokému týpkovi před vámi, přes kterého jste viděli jen proto, že jste mu koukali přes rameno, kam se teď přesunula ONA. Vysoký týpek zcela samozřejmě nemá žádný problém. A vaše ušlapané špičky z toho, jak se snažíte zahlédnout Jamese Deana Bradfielda, abyste si mohli představovat, že to zpívá všechno vlastně jen pro vás… nikoho, ale vůbec nikoho nezajímají.
Ale dobře. Slečna si těsně před koncertem odběhla pro pití (to se nedělá, obzvlášť když máte její skvělé místo! Nu, smůla), takže jsem zase jakž takž viděla. Vysoký pán s absencí pánských hygienických přípravků přede mnou však skoro budil dojem, jako by jí opuštěný flek držel… To jsem nehodlala dopustit. Tak se přiznám k hnusárně, jež stejně dle rčení „Kdo jinému jámu kopá….“ úplně nevyšla.
Trochu jsem se na něj začala tlačit, abych to místo před ním zredukovala (tak jako zlehka, aby se cítil mírně uncomfortable). Když se po dvou minutách úpěnlivého snažení nehnul ani o píď, začala jsem ho podezřívat, že se mu to snad i zamlouvá a mých úchylných snah zanechala.
Blonďák se zavřenýma očima, který se začátkem koncertu tančíc v poloepileptickém záchvatu se závěsem dvou slečen probíjel (doslova, mám modřinu) dopředu, nehledě na to, že nebylo KAM se probíjet, byl už jen nezbytnou třešničkou na šlehačce dekadentního dortíku lidské bezohlednosti.
Navrhuji utvořit Desatero pro všechny koncertové nadšence, k jehož dodržování se každý fanda zaváže zakoupením vstupenky, a jehož porušení se náležité potrestá… Třeba koupením piva všem přítomným v sále a dvou piv těm, kteří osobně utrpěli újmu vlivem hříšníkova nevhodného chování. Udělat tedy botu v takové Sazka aréně by vás stálo osobní bankrot.
Tady je zatím hrubý, nezpracovaný návrh
1)     Vyprav se na koncert s dobrou náladou a zdravým očekáváním (než abys všechny kolem oblažoval větami jako „Kvůli tomuhle jsem sem nejel 150 kilometrů“, tak si to pusť radši doma z desky.)
2)     Když už musíš předbíhat, čiň tak, dokud je mezi lidmi ještě nějaké místo, kam jsi schopen se vměstnat, a nevytvářej si tyto prostory vlastní silou (Ono jinak taky hrozí, že ti „kdosi“ pak „omylem“ pěkně dupne na nohu. Taky silou. A omlouvat se ti nehodlám.)
3)     Koncertní sál nechť je rozdělen na dvě poloviny pro tzv. „vyšší“ a „nižší“ část hudbychtivého obyvatelstva. Nejlépe zdí, či zábradlím, které ty čahouni jen tak nepřeskočí, aby nás prcky nemohli šikanovat. No judgement, no racism.
4)     Cti kapelu svou (prostě tu, na jejímž koncertě právě jsi) a dej jim to najevo. Nahlas. Oni jsou totiž ješitní a bez patřičného randálu se na pódiu neukážou.
5)     Když budeš kapele projevovat svou hlasitou úctu, ujisti se, že to křičíš směrem k nim a ne někomu do ucha. (Au.)
6)     Kdo piješ během koncertu jakýkoliv mok, zdrž se divokého máchání a vrtění se. Nerada smrdím jako zvětralý gambáč.
7)     Zakázáno budiž pogování! A když už pogovat musíš, jdi to činit na místa tomu určená, např. metalové koncerty. I když tam se občas vyskytuji taky, takže pogování budiž zcela zakázáno!
8)     Kdo nepoužíváš deodorantu, straň se tleskání s rukama nad hlavou (obzvlášť, když je tvé podpaždí na úrovni mého nosu.)
9)     Jestli se ti dvě minuty před začátkem koncertu zachce pití či toalety, holt to vydrž. Anebo si pak nestěžuj, že stojíš vzadu a nic nevidíš. (Zkusila jsem si z přítele udělat legraci, že mám žízeň. Úzkostně na mě pohlédl a sdělil mi, že mě nenávidí. Myslím, že to v tu chvíli myslel vážně.)
10) Koncert si užij a neboj se zpívat (I v případě, že to neumíš. Zde na půdě posvátné-koncertní budiž ti odpuštěno.)
Napadá vás ještě nějaké další? Čtete vlastně články, když jsou takto dlouhé?
Manic Street Preachers ve spolupráci se zpěvačkou Ninou Persson

neděle 25. března 2012

Co jsem se za týden dozvěděla o Švédsku - část druhá

1) Karlstad
Karlstad je nejslunečnějším městem Švédska. Nachází se na půl cesty mezi Stokholmem a Oslem (takže ze Stokholmu autem to trvá 3-4 hodiny), dokonce tu byla v roce 1905 podepsána smlouva o rozdělení Švédska a Norska. Žije tu asi 61 000 obyvatel, kteří tu mají přístup ke třetímu největšímu jezeru ve Švédsku. Jsou tu rozlehlé přírodní plochy, upravené do podoby obřích parků sloužících k nejrůznějším sportovním (letním i zimním) aktivitám. Zdejší příroda vás celkově poblázní a můžete si tímto na Švédsku vytvořit vážnou doživotní psychickou závislost. Ministerstvo zdravotnictví varuje...


Pro silnější navození stavu "Chcitamaužsenikdynevrátím!" radím rozkliknout fotky na větší velikost















Ještě pár fotek z maličkého centra města

Socha znázorňuje vítězství nad nacismem.
No, zrovna nejkrásněji se jim to vítězství
uctít nepodařilo.
Místní gymnázium a knihovna 
Ano, i tady ho mají, hyzdící, zbytečný a navíc pochybuju, že výdělečný - plastovou střechou přikrytý mini trh, v němž se krčí dva turečtí trhovci a nápadně mi připomínají české maloměsto

3) Lidé
Normálně se na řeči těmto podobné tvářím trochu cynicky a reaguji mírně kousavě (já jsem milé děvče, víte). Na jaké? Bavila jsem se s mou tetou, která žije ve Švédsku dva roky, o rozdílu mezi Švédy a Čechy se Slováky. Ptala se, jestli taky cítím ve Švédsku úplně jinou energii než tady u nás. Říkala, že jakmile jede na otočku do rodné země, když se pak vrací zpátky do Švédska, nemůže se dočkat a jakoby z ní něco opadlo. Prý špatná energie. Způsobená tím, že (hlavně na Slovensku a na tom možná něco bude) se lidi mezi sebou vzájemně příliš řeší, závidí si a podobně. Můj osobní názor je, že záleží z velké části na nás samotných, jakými lidmi se obklopíme. Když na to kouknu trochu přes objektiv, je fakt, že na první pohled je vidět, že lidé se tu více usmívají, jsou celkově vřelejší a slušnější (soudím z oblasti služeb, víme)…
Zkušenost mé tety je zase taková, že Švédi se neposuzují zvenčí, povrchně. Málokdy se stane, že by vám Švéd řekl, jak vám to dnes sluší, nebo Švédka pochválila sukni. Potvrdila bych to, například se mi nestalo, že by se za námi pánové otáčeli, a to jsem se pořád procházela se dvěma nádhernými, mladými slečnami (anebo holt nejsou na slovanské typy?!). To v Čechách by fakt nezůstalo jen u pohledů (taky víme)… No a v práci se kolegové a šéfové prostě zaměřují na vykonanou práci a na schopnosti člověka. Ale ani ty přehnaně nechválí. Nejlepší pochvalou je pocit z dobře odvedené práce. Váš vlastní teda.
A co se týče jich samotných, o Švédech je celkem známé, že nechtějí příliš vybočovat z řady. A poznáte to na první pohled. Holky jsou jako přes kopírák, i když teda krásné, štíhlé blondýnky, jenže většinou oblečené v uniformě z háemka, jejímž základem jsou černé legíny. Chlapi jsou také většinou dost podobní.
Já jsem za ten týden poznala jednoho Švéda jako smrkové poleno a musím říct, že se mi jejich povaha vcelku líbí. Jsou slušní, ne přehnaně hluční, ale vstřícní a prostě fajn. Martin byl zářným příkladem za všechny.

4) Jídlo
Takže tady už stručně. Když odhlédneme od raw-food stravy tety a sestřenky, které nás vzaly pod svá křídla,
(no dobře, tak je na fotce vidět chleba, nevydrželi jsme to)
tak když jste ve Švédsku, ano, správně, absolutní povinností je dát si  lososa (tenhle je uzený, lepšího jsem nejedla a jsem zcela vážně ochotná kvůli němu použít i nejhrůznějších zbraní a... budu klidně MILÁ!)

Co jsem dále zkusila je zákusek nazývaný Opera
Dole měkký piškot, to, co vidíte uvnitř je hora, hora, HORA vynikající smetanové šlehačky(ano, takové té správně tučné, měla tak 40 % tuku). Stříšku tvoří tenká vrstva marcipánu. A já, jak o tom píšu a vím že to jen tak brzy neochutnám, jde na mě depka.

A další sladkost, kterou jsem nevyfotila, ale která je pro Švédsko typická je sladká žemle Semlor

Jestli vám trochu evokuje českou koblihu, vězte, že se jedná o něco úplně jiného. Základ je kynuté, kořeněné těsto (zpracované s kardamomem), houska je pečná a posléze naplněná stejně kvalitní šlehačkou, o jaké jsem snila u Opery. Uvnitř se navíc skrývá ještě vynikající mandlový marcipán, takže já končím a jdu se naučit péct....

Na závěr mých krátkých poznatků přidávám ještě odkaz na blog o zkušenostech jedné Češky se Švédskem, Švédy a jezerní příšerou Amálkou...
Devět z deseti případných čtenářů, kteří se do této severské země stihli zamilovat stejně bezhlavě jako já, si po přečtení začne balit kufry. Chudá studentka varuje....

středa 21. března 2012

Co jsem se za týden dozvěděla o Švédsku

Na to, abyste poznali nějaký kraj a spolu s ním jeho obyvatele, jejich zvyky a chování, potřebujete čas. Vnímaví jedinci méně, ostatní, kteří si musí vše "osahat" a zkusit, možná trochu více. Například o Řecku (kde jsem žila čtyři měsíce) bych mohla vyprávět dlouho a dopodrobna (možná někdy budu, ale kdo se s tím chce číst). Ve Švédsku jsem strávila pouze krátkou dovolenou, takže poznatků není mnoho, ale přeci jsou. Tady:
1) Stokholm
Na prohlédnutí hlavního města jsme měli pouze několik hodin, takže jsme stihli projít si historickým centrem, které nás nejvíc zajímalo. Jestli se chystáte na podobnou cestu, určitě si nechte na Stokholm více času. Já se tam ještě chystám.
Město je to každopádně krásné, čisté, s jednoduchou architekturou a vcelku dechberoucím starým centrem. Jestli máte rádi Prahu (a to já mám), Stokholm si zamilujete.
 http://www.bugbog.com/gallery/sweden_pictures/sweden_pictures_1.html

Nové centrum si mě, vzhledem k mému ne moc vřelému vztahu ke všemu zavánějícímu funkcionalismem, příliš nezískalo. Je ale malé a zase je to zajímavý kontrast oproti zbytku, který jsme stihli vidět. Jako byste se náhle ocitli v jiném světě.
http://www.flickriver.com/photos/coldpix/4665669093/
Na této fotografii působí sympaticky, bude to asi těmi rozkvetlými stromy, hezkým počasím a celkově poklidnou atmosférou.
My jsme, teď v březnu, viděli spíše toto:

Pak jsme se ale dostali dál a pochopili, proč se Stokholmu také říká "Benátky severu".

Fotek mám mnohem víc, ale chci být stručná, tak tu nechám odkazy, na kterých je vystaveno nespočet podařených fotografií hlavního města.
Nakonec se ještě zmíním o Götgatan. Trochu dále od centra se skrývá (no neskrývá, když ji najdete, je docela vidět) tahle ulička s bohémským nádechem, příjemnou atmosférou a rozličnými obchůdky. V jednom jsem si koupila šaty jednoduchého střihu šedesátých let. Stály původně 499 SEK(švédských korun), ale byla na nich malá skvrna. Taková ta skutečně jednoduše vypratelná. Chudý student ale nelení a začne VYPADAT, že ztratil zájem. Na to milá švédská prodavačka s úsměvem a omluvou srazí 100SEK dolů (to jsou téměř tři stovky). Chudý student dosáhl, čeho ďábelsky zamýšlel dosáhnout, šaty koupil, skvrnu vypral a teď je vesele nosí. No jo, Středoevropan na vandru :-)

Všechny fotky z http://www.skyscrapercity.com/showthread.php?t=923806&page=7
Na poslední je ještě zvýrazněný název obchodu s designérskými tričky. Designy se po čase mění a přibývají nová a nová trička. Koupila jsem tam dvě (taky hodlám tento měsíc držet sedm protestních hladovek). Odkaz ne tento obchod - http://www.tshirtstoreonline.com/eu/
Jestli se vám nějaké zalíbí a máte cestu do Stokholmu, můžete si ho přivézt jako suvenýr (anebo si ho koupit on-line, samozřejmě).

pátek 16. března 2012

Cestovatelský

Ačkoliv se rozepisuji o Praze, momentálně se nacházím ve švédském městě Karlstadt. Městečko je to malebné, ale Švédsko je pro v Čechách výdělečného studenta zemí drahou předrahou. V podstatě jsou tu stejné ceny výrobků jako u nás, pouze si to musíte vynásobit kurzem (což je asi 2,8). No prostě to násobíte třema a snažíte se rozdýchat pomalu přicházející mrtvici.

Mám s sebou jen příruční kufřík, tudíž jen jedny boty. Navíc výbava studujícího nemajetného stejně moc s nějakou velkou kvantitou nepočítá, takže prosím, příležitostní čtenáři, nechytejte epileptické záchvaty nad nesladěností kabelky, trika a bot, já to stejně nemám moc ráda.
...
Zhlédla jsem nedávno pár českých fashion-blogů, z toho dva překrásné a zbytek nuda nuda šeď šeď... No dobrá, tak jedno malé přiznání na začátek - jsem vysazená na barvy. Nemusím sice zrovna vypadat jako krabička lentilek na tripu, ale proč se mám probůh maskovat tak, abych splynula s chodníkem?

Well, tohle není fashion-blog, protože se v módě vyznám jen málo. Chudý student v obrazových příspěvcích je pojatý spíš stylem : Co jsem nosila, že to bylo docela levný (případně, kde jsem to levně pořídila) a že mě v tom sympatický pán pozval na kafe (to není narcismus, radost z toho snad mít můžu!)

Sice už pomalu připlouvá jaro, takže očekávám v pražských ulicích nárůst barevného spektra(do psychedelických výšin ale asi sahat nebude... no, však já se ze Švédska jednou vrátím!). Ale zatím je to, upřímně, co se týče barev, dost bída. Ač musím říct, že v Praze na tom nejsme zase nejhůře, to tady ve Švédsku budím větší rozruch).
Každopádně pár cestovatelských obrazových příspěvků z Karlstadtu, mnou osobně nazývaných "semaforových":
Červený kabátek mám docela dlouho a je z Gate(u?). Stál asi 400 korun
Igelitka je hustokruťácký nový módní doplněk (takže si jí nebudeme všímat)
 

Sako (Terranova, dárek k narozkám), boty (Deichmann, stály 900. Nosila jsem je sice celou zimu, ale teď je můžu tak vyhodit. Poučení - nejen pro mě - příště kožené, klidně ze sekáče(pokud je objevím))
Šaty (bleší trh v Anglii, 2 libry), punčocháče (Marks&Spencer, 150korun, ale přežijí mě), tričko (Stradivarius, za stovku a velmi dobré kvality)
Červené korále - dárek z Řecka (běžně jsou k sehnání kolem dvou stovek nové, ale vyplatí se zajít na blešák či do vetešnictví)
Náušnice (Levné knihy 39,-)
Trochu opožděný pohled (vypětí všech sil)


čtvrtek 15. března 2012

Chudý student v drahém městě

Tento blog píšu z velké části proto, že bych se ráda přestěhovala do Prahy. A ne, že bych snad hodlala zveřejňovat svou adresu, ale ráda bych upozornila všechny potenciální zloděje, že u mě doma ani na mém účtu FAKT není nic, co by stálo za pozornost oka kleptomanova.
V praxi to vidím tak, že si na dveře a schránku přidělám (nejlevněji kraso-vyryju) nápis KOSTELNÍ MYŠ. Pak už to prostě víte - nemá cenu obtěžovat se s vloupačkou (a jo, píšu to sem i proto, že nemám ani na bezpečnostní, neproniknutelný zámek).

Rána opilcova jsou těžká, život studentův chudobný. (Toť můj velký objev. Já jsem děvče bystré, pozorné!) Já to znám. To druhé rozhodně a k tomu prvnímu se jakožto dáma vyjadřovat nebudu. Býti studentem just sucks. Hlavně býti takovým tím na střední škole, jehož rodiče šetří a na brigádu jej vemou leda do mekáče (61 ká čé čistého na hodinu + každou směnu zdravá svačinka).

Většina studentů tedy syndrom prázdné kapsy zná a obvykle jej řeší vymakaným šetřícím reflexem. Tak nějak instinktivně vyhledáváme (levný obchod, hospoda, klub, kulturní akce, výprodeje) a snažíme se býti kreativní (hodně čteme, abychom na procházce-jež je zadara- jakožto prvním rande byli zajímaví a zůstalo tedy, v rámci budování dobrého prvního dojmu, zatajeno, že nemáme ani floka). Pořádáme picí závody na půdě levné, tedy doma (i když já to nedoporučuju). Nakupujeme ve výprodejích a když jde do tuhého i VYRÁBÍME. Vážně. Jednou ukážu. Pobavíte se.

Já jsem student vysokoškolský obecný, takže ten trochu vyšší level, ale nenechte se zmást.
Nějaký nevalný příjem sice už mám, jelikož se však chci stěhovat a šetřit na mnoho mnoho jiných věcí (jejichž realizace či koupě by pokryla několik naplno prožitých životů), nezbývá mi, než snížit své životní náklady na minimum. Což je úkol nesnadný. S živením to snad ještě nějak zvládnu, prostě budu pít hodně vody a budu držet měsíčně víc protestních hladovek. S tím šacením to bude složitější, jelikož jsem děvče marnivé a marnivost se se studentským příjmem špatně snáší.

Co tím vším chtěl novopečený blogger říci, inu, že tu prostě budu publikovat své postřehy z života sic chudého, potažmo levného, leč dejme tomu dobrého a takového, který mě baví. (No a občas trochu cynického, že ano, jako student s jednou kapsou prázdnou, druhou všaktoznáte, si zas moc vyskakovat nemůžete).

čtvrtek 8. března 2012

I love you bureaucracy (Miluji tě, byrokracie)

Jako správná feministka začínám se sdílením svých velezajímavých myšlenek přesně osmého třetí, v den jinak také zvaný Mezinárodním dnem žen (na nějž jsem si vzpomněla přesně před pěti minutami, takže nic z toho, jelikož se už chýlí ke konci).
Každopádně…
Už dva týdny mám koupený Reflex. Až včera jsem si ale vzadu přečetla pravidelnou rubriku Never more, tentokráte s Robertem Sedláčkem (režisér, scénárista). Bylo to trochu osudové.
Opravdu hned první otázka
Co nejvíc nesnášíte?
„Životní situace, v nichž jsem vydán všanc duševnímu rozmaru druhého člověka. Okamžiky, kdy má nade mnou někdo absolutní moc (úředník, partner, formální autorita).“

Řekla jsem si, proč tak často z mnoha stran slýchám mnohdy až hororové historky o úřadech a osobách v nich pracujících. Vždyť stačí jen trocha nadhledu, úsměv (který spolehlivě naštve) a hlavně klid (jež naštve ještě víc). Nebo jsem alespoň tímhle naivním způsobem přemýšlela. Do včerejška.

Věc se má tak, že ztrácet prapodivným způsobem předměty a pak je (většinou, když už je pozdě) ještě podivněji znovunalézat, je moje karma už odmalička. Takové věci ale vykládejte babě za přepážkou.
  
Velice vás prosím, zloději a kapsáři, pakliže zažehnete touhou po obsahu mé peněženky, ukažte na mě kuličkovkou a já vám těch padesát korun, co mi tam chrastí, věnuju dobrovolně, snad i ráda.
Příliš snadné? To abych už nemusela (ZASE, posté) absolvovat můj oblíbený byrokratický triatlon alá : Jsem zlomyslná, sadistická úřednice a rozhodla jsem se, že po očistcových dvou hodinách ve frontě upgradujeme tvůj den na horoucí peklo. Mám v popisu práce týrat klienty a HLAVNĚ NEBÝT MILÁ (odpřisáhla bych, že to mají v životopisu!)

Tentokrát to byl ale o dost větší hard-core, protože v rámci zkouškového období a jiných životně důležitých aktivit a také značnou neinformovaností a zmatečností mezi policií a úřadem našeho středočeského městečka, se mi podařilo odcizení občanského průkazu NENAHLÁSIT. Všichni to sice věděli, všem to bylo vážně líto, ale nikoho nenapadlo podat mi zelený papírek a říci: Zde podepište hlášení o odcizení. (Mě samozřejmě taky ne, že ano). Bez zbytečných detailů z toho vyplývá, že jsem tak pět měsíců byla bez občanky a to je, vážení, děsnej průšvih. I když máte pas a nejste tedy vyloučeni na okraj společnosti jako troska bez identity. Je to průšvih.

Paní za okénkem, co byla v minulém životě masová vražedkyně, jež nesnášela vše živé, mi skoro nadšeně při každé příležitosti zopakovala slovo „pokuta“ a větu „může dosáhnout až patnácti tisíc.“ A věřte mi, když tu pokutu nechcete, toho idiota ze sebe na dvacet minut uděláte (trauma sice dost možná do konce života, ale pokuta minimalizována na minimum se slovy „A buďte ráda“. Nenalézám teď žádný omluvný důvod, proč jsem ten den s sebou neměla kuličkovku já).

Jasně, jsem trubka, a taky už jsem slyšela to moudro, že za chyby se platí.

Ráda bych ale poradila těm, co na tyhle vyřizovací věci kašlou stejně jako já, že pokud nemáte občanku (a že znám takových dost), nebo jí máte prošlou, zajděte co nejdřív na úřad. Když občanku ztratíte, je hezké spoléhat se, že vám jí někdo do týdne pošle. Mně už se to dvakrát stalo (to je ta karma, víte). I přesto ale jděte hned hlásit, už kvůli možnému zneužití, samozřejmě. A také, protože pokud si do dvou měsíců občanku nezařídíte, skutečně jste vydáni napospas nemilosrdné babě-úřednici, která si na vás mileráda zchladí žáhu.

Další informace, co je fajn vědět: Se vzrůstajícím počtem ztracených občanských průkazů a obejdností kolem nich (nenahlášení toho, že ho nemáte, nebo ta skutečnost, že ho nemáte půl roku) vzrůstá také možná částka pokuty vám věnované (aneb jste považováni za vysoce-nebezpečně nezodpovědného jedince a historky o vaší karmě fakt nikoho neberou).
Rozumné vyplynutí celé situace mě napadá jediné. S mým rekordním počtem odejitých OP to vidím tak, že si svůj nový doklad usvědčující mě z mé identity zalaminuju, vložím do rámečku a do sejfu s nezapamatovatelným kódem.

Pro zvídavé a neopatrné více informací např. tady:
http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/jak_si_zaridit_mhmp/osobni_doklady_a_udaje/jak_si_zaridit_mhmp-osobni_doklady_a_udaje-obcanske_prukazy.html


Všem ženám přeji krásný zbytek MDŽ.