Po dlouhé pauze

"Abychom řekli pravdu, tak jediná věc, které Crowley v bytě věnoval pozornost, byly květiny. Byly bujné, zelené a překrásné a do poslední měly lesklé a zdravé listy.

To bylo tím, že Crowley alespoň jednou týdně prošel celý byt s ručním postřikovačem, květiny orosil a přitom k nim tiše promlouval.
O hovoru s květinami se doslechl začátkem sedmdesátých let na Rádiu Čtyři a považoval to za skvělý nápad. I když slovo hovořil možná není ten správný výraz pro to, co Crowley dělal.
Ve skutečnosti se v nich snažil vypěstovat strach z Boha.
Ještě přesněji strach z Crowleyho.
Navíc k tomu všemu ještě Crowley vzal každé dva tři měsíce tu rostlinu, která rostla nejpomaleji, měla nažloutlé listy nebo zkrátka nevypadala tak dobře jako ty ostatní, a nosil ji od jedné květiny ke druhé. "Rozlučte se se svou kamarádkou," říkal jim. "Ona si chudinka nedá říct..."
Pak s provinilou květinou opouštěl byt, aby se za hodinku dvě vrátil s prázdným květináčem, který pak na několik dnů postavil tak, aby na něj všechny ostatní květiny viděly.
Jeho pokojové květiny byly nejkrásnější, nejzelenější a nejdokonalejší v celém Londýně. Také ovšem nejvystrašenější."

(Neil Gaiman a Terry Pratchett, Dobrá znamení)

Než začnu, možná by bylo nasnadě podotknout, že nejsem padlý anděl a navíc jsem pacifista a vcelku láskyplná osoba.

Dostala jsem květinu. (Já, člověk, pod jehož zjevně zapomnětlivým pohledem všechny rostliny světa samy vycítí, že nejbezpečnější bude umřít v tu chvíli na místě.) Není to ovšem ledajaká květina. Jako třeba takový odolný kaktus (svůj život za vlast položil i ten… a ne jeden) nebo sukulent. Nebo potpourri. Kdež, dámy a pánové, jedná se o na péči a výživu extrémně náročnou bonsaj.

A zde přichází hlavní problém. Jelikož jsem člověk značně roztržitý, vše, co si samo neříká o pozornost kňučením, štěkáním či pouhým pohybováním těla, časem začnu považovat za kus nábytku. A jistě vás nepřekvapí, že své skříně a police pravidelně nezalévám vodou pokojové teploty smíchanou s hnojivem pro rychlý růst a krásnou barvu. Já je totiž nezalévám vůbec.

Další problém se přihlásil, když jsem zjistila, že existuje cosi jako Bonsai kalendář. Cha, vážně jste si mysleli, že se můžete o váš stromeček starat stejnou měrou v březnu jako v prosinci? No, já taky. Očividně ale byl k tomuto účelu vypracován kalendář, kde je měsíc po měsíci složitě rozepsán správný postup opečovávání této ušlechtilé zeleně (a neomezuje se na nějaké lajdácké zalévání).

Značně matoucí jsou také informace od „měla by být na světlém místě, ne však vystavena slunečním paprskům“ po „nejlepší místo pro bonsaj je na okně, případně je třeba jí dodávat světlo“.

 I když se však kolem mého nového přírůstku točí obejdnosti, které v příštích mnoha letech (doufejme, že v mnoha letech) budou vyžadovat mou soustředěnou pozornost, musím se veřejně k něčemu přiznat. Já jsem se totiž do Johna hluboce zamilovala. Ach ano… John je ta moje bonsaj.

 Už když jsem ho dostala, začala jsem si s ním povídat. A vyvstal další problém (a teď nemyslím otázku mého duševního zdraví). Jestli totiž John nemluví pouze čínsky, když z Číny pochází.

Sama se sebou (a Johnem) jsem se nakonec shodla, že John, jakožto rostlina s kulturou starou asi 2000 let, bude určitě velmi moudrý, uvědomělý a zběhlý v umění rychlého učení.

 Zatím (první den) to funguje tak, že John kouká z okna (slunce moc nesvítí), posloucháme spolu The Beatles (Aby se aklimatizoval a aby pochopil. A určitě se mu to líbí, protože –  jak se dozvíte v dalším popisu – je to John srdce otevřeného, je laskavý a chce dosáhnout jen světového míru a nirvány.) a večer se mnou sedí u stolu pod lampičkou. No a v noci bude spát.

 A já si koupím důvěryhodnou publikaci o bonsajích a Johna zhynout nenechám!

 Výňatek z popisu bonsaje ze stránky http://www.celysvet.cz/bonsaj.php

„Je to v podstatě celá filosofie, která od člověka, který se o bonsaje zajímá, vyžaduje a klade určité nároky na jeho osobu, a to především spravedlivost, moudrost, srdečnost, ohleduplnost.
Evropský člověk však japonskou filozofii může pochopit jen těžko, nicméně pro dosažení úspěchu je minimálně nutné, aby se k bonsaji choval vážně a projevil jí maximální pozornost a lásku. Při správném a pečlivém pěstování může žít po stovky let a stát se symbolem, spojujícím celé generace.“