Zbývá necelý měsíc do opuštění hnízda,
ani ne tak rodného, ale na které jsem zvyklá, směrem na jih. Hodně na jih.
Respektive 2700 km na jihozápad. Konkrétně se jedná o město Huelva sídlící ve
španělské Andalusii, asi hodinu busem od Sevilly. To jest info pro jistotu, že
by za mnou někdo toužil dorazit.
Když mi bylo devět (jako by to bylo před třinácti lety!) dívala jsem se s velkým zájmem na jednu argentinskou telenovelu. Určitě si mnozí (mnohé) vzpomenou - nese název Divoký anděl (v originálu Muñeca brava), v hlavní roli Natalia Oreiro. Dodnes si pamatuji, že to mělo 270 dílů. Asi bych vám věřila, kdybyste mi tvrdili, že já jsem z nich viděla 250. Taky mi to dost vymylo mozek a zanechalo dodnes pozorovatelné stopy. ;-)
Proč si tedy po letech nevzpomenout a neuvědomit si, že v originále byla jistě španělsky! Myslím, že je předem jasné, k jaké katastrofě tento způsob myšlení směřuje. To jste věděli, že na YouTube můžete najít všech 270!!!! dílů v originálním znění s anglickými titulky?? A nyní, když to víte, myslíte, že vám to nezmění život? No, třeba jsou tu silnější jedinci nežli já.
A tak jsem začala poctivě sledovat. Ale Muñeca se mi zdaleka nelíbila tak, jako kdysi. Zjistila jsem, že je značně nefeministická a běhá za tím týpkem s idiotským výrazem jako věrný, tupý psík. Zdalipak uvažujete, že mě to jistě odradilo? Jste ještě naivnější, než já! Pod rouškou výmluvy, že se přece učím španělsky, jsem měla jazyk na vestě jen při čtení titulků (Oreiro mluví jako tři kulomety při palbě), ale i tak bych se s vámi ráda podělila o mé nové jazykové znalosti. Jukejte na drát :
>Mili, que te pasa? >(s ubrečeným výrazem) Nada! - Mili, co se ti děje? Nii--hii-hiiiic! Fňuk.
>Sabe una cosa doña?! - Víte vy co, madam?!
>Yo no soi tu hijo! - Já nejsem tvůj syn!
no a obligátní erasmácké
>Cerveza - Pivo :)
A jak to vlastně s Muñecou alias Milagros alias Natalií dopadlo? Tak nějak jsem se stávala existenčně závislou na tom, jaká nová stupidní zápletka se jí připlete do cesty. Jelikož bylo zkouškové období a já jsem zrovna netoužila po frontální lobotomii (jako když mi bylo devět), tak jsem si někdy při třicátém osmém dílu (to zrovna Pablo všechny překvapil, protože po dlouhých měsících, kdy se vydával za mrzáka, vyšel ze svého pokoje po vlastních nohou, aby uvedl Milagros do společnosti) řekla dost. Najela jsem na poslední dvě stě sedmdesátý díl, abych viděla, jak to dopadne, a zbavila se tím svého démona. Inu, asi vás to překvapí - ti dva se vzali.
Ne, že bych chtěla spoilovat, ale už v těch devíti jsem tušila, že to
tak dopadne. A spoléhám na vás, že jste krvák asi taky nečekali.
Teď si jdu pustit nějaký hlubokomyslný a oduševnělý španělský film.
Saludos,
La Estudiante pobre
