18. prosinec 2011 netřeba nikomu připomínat. Jako by to bylo včera, kdy jsme se s G vypravily nejdřív směrem na Pražský hrad, naposledy se rozloučit s Václavem Havlem, a poté na Václavské náměstí – zapálit za něj čtyři svíčky.
Letos se po roce od jeho úmrtí vzpomínalo na pana prezidenta. Přes den akcí nazvanou Kalhoty pro Havla, o níž jste se mohli dozvědět mj. také ze zpráv, a od čtyř hodin setkáním „S Havlem dál“, jež začalo na Václavském náměstí, odkud se v šest hodin dále pokračovalo pochodem na Hradčanské náměstí. Bohužel na večerní sešlost jsem stihla zajít na slabou půlhodinku, což mě mrzelo. O to pozorněji jsem ale celý den zkoumala nohy drahých pražských spoluobčanů a pozorovala, zda vyhrnuli lem kalhot. Sesbírala jsem slušný vzorek, pohleďte na můj report:
Na Dejvické ani jedna ohrnutá noha v ulicích, ani jedna dole v metru. Stanicí jsem prošla křížem krážem a zase zpátky (pro kvalitní posouzení situace a poněvadž nejelo metro). Řeknu vám – slabé! Do vagonu metra po dobu jízdy taktéž nepřistoupil žádný očekavatel velké vody.
Už jsem zmínila, že bylo celý den mokro, všude louže, a chvílemi dokonce pršelo? Možná pro to právě nastala vhodná chvíle.
Dojela jsem metrem z Dejvické do centra, respektive na Můstek. Tam jsem čekala mnohem větší vlnu kalhot pro Havla a se zklamáním musela zkonstatovat – kde nic, tu nic! Viděla jsem pár očividných pokusů vyhnout se promočení nohavic příliš dlouhých kalhot a pár příliš dlouhých kalhot, jejichž majitelům by bylo zapotřebí říci, že pokud si je vykasají, nejen že tímto činem sympaticky uctí památku velkého spisovatele, ale že jim navíc nebude zima a mokro a možná ani nedostanou rýmu.
Celá zklamaná jsem to volala příteli a v tu chvíli, jako kdyby to slyšeli (možná slyšeli), i vynořili se odnikud tři krátkokalhotáři (ne z důvodu louží). Vzduch se rázem naplnil vzájemným souzněním a já si připadala… tak nějak správně. Bylo to fajn.
Nakonec jsem se zastavila ve čtyři odpoledne na Václavském náměstí, kde bylo kalhotářů podstatně více. Ale přeci jen, na to, že tato zpráva proběhla i v nejsledovanějších televizních zprávách v republice, jsem jich očekávala víc. Dámy v sukních a džínách zastrčených v kozačkách už nepochopily vůbec nic.
Tím bych opustila dění kolem délky kalhot obyvatelstva Prahy a jen bych ráda dodala maličkost na závěr.
Na jistém pražském gymnáziu na Dejvické (mám silný dojem, že jde umělecké gymnázium) byl veliký nápis studentů:
18. prosinec je náš 17. listopad!
Beru to jako podporu studentům ve Zlíně, jimž s úderem šesté odpolední dnes skončila hladovka na protest proti koalici ČSSD a KSČM v zastupitelství města. A zároveň jako odkaz na Václava Havla, který stále střeží náš mladý, možná někdy černobílý (ti starší to tak rádi říkají :)) náhled na svět.
Jen si myslím, že tak, jak se studenti angažují nyní, měli by i při volbách, protože k těm letošním krajským a senátním se téměř žádní mladí lidé nedostavili. A jak dobře to dopadlo lze vidět na protestní hladovce ve Zlíně.
Tímto končím tento skromný, stručný report, převážně o kalhotách, o Václavu Havlovi a o naději v nás mladé.
