Jak si dnes někoho nabalit

Tak si vám jedno odpoledne lenivě surfuju sem a tam a narazím na cilichilli.cz na tohle video:

Pobavilo mě to, i když můj smysl pro romantiku mírně zaplakal. Co se ale nestalo potom. Spokojeně si surfuju dál a po přečtení pár hejtů z tisíc věcí padl můj zrak na diskuzi pod jedním Atillovým článkem.

Takové nestydaté kyberflirtování.... Ale musím říct, že hned mám další skvělý důvod pro to, vést si blog. Ono vám to nabrnkne chlapa!

Moje kamarádka Clara je ze Skotska a bydlí v Londýně. Když jsem ji poznala, byla single, stejně jako dvě její další kamarádky, mezi nimi Pam. Řekly mi, že už není možné v Anglii najít muže starým prověřeným způsobem - rozuměj lovem, tedy venku. Všichni se prý stahují do jeskyní ke svým PC obrazovkám. Ty mužské případy, které milé dámy potkaly v baru, byly podle jejich slov tak tristní, že je nakonec také dohnaly před monitory, aby se jaly seznamovat tam.

Pam se skutečně seznámila, avšak když byla jednou se svým boyfriend u něj v ložnici a dostala náladu na intimní chvilky, její drahý si jí téměř nevšiml, jelikož měl nos zabořený do svého laptopu a pařil něco na facebooku. Pam je žena-bojovnice, tedy nedala se jen tak odbýt. Svlékla se do půl těla a začala na miláčka volat: "Darling, I am naked!"

Jaké bylo asi její rozčarování, když se o dvacet minut později, zcela oblečená a velmi uražená, vracela zpátky podzemkou do svého bytu v Camden Town. Jaké bylo asi jeho překvapení, když mu zničehonic, bůhvíproč nová přítelkyně shodila ze stolu laptop a teatrálně vykráčela z bytu.

Morální ponaučení:
And they lived happily ever after... because they never spoke again.

Konferenční pětiboj

Zítra začíná důležitá diplomatická konference, kterou organizuje naše instituce, takže se všichni poctivě připravujeme. V praktickém důsledku to znamená, že si stážisti konečně vyperou, protože nám bylo řečeno, ať si připravíme šaty.

Já osobně se připravuji do posledního detailu.

1) Přelévám si Club-Mate do plastové láhve

Club-Mate 

Známý německý superhipsterský nápoj vyráběný z čajových listů maté s vysokým obsahem kofeinu. Prodává se v těžkých skleněných lahvích (naprosto nepraktické). Praví Berlíňané ho pijou ke snídani ráno v metru. Připadalo mi to, no, minimálně divné. S postupem času, nejen, že jsem ho začala pít ráno ke snídani, ale i večer ve sprše. (K tomu se  ovšem žádná obrazová dokumentace nevztahuje).
"Čaj maté má značný význam pro domorodé obyvatele Jižní Ameriky, kteří díky němu vydrží dlouhodobé fyzické vypětí bez přísunu potravy."
To se asi bude hodit, protože na naší konferenci budeme od pátku do úterý (ano, VČETNĚ víkendu) a to 12 hodin denně.

2) Učím se nazpaměť všechny diplomaty, kteří se zúčastní konference
Na webovkách máme seznam řečníků a jiných pozvaných hostů. Nerada bych skončila u trapného "Takže říkáte, že není možné, že by za vaší vlády Mexiko ekonomicky vzkvétalo, protože jste Mexiku nikdy nevládl, protože vy jste bývalý člen Jackson's 5....." (Ano, takové věci se mi stávají).
Do nedávna byla v seznamu hostů i fotografie Natalie Oreiro. Ano, správně - Mili. Procvičovala jsem si španělštinu a připravila si proslov (něco jako "Te quiero Milagros!"). V poslední době však fotka někam zmizela.
Rozeslala jsem tedy všem manažerům hromadný e-mail, ve kterém stojí:
"Tak ale nyní mluvme vážně - Přijde na naši konferenci Natalia Oreiro, nebo ne???"
Zatím žádná odpověď. Tuším špatné zprávy.

3) Peru
Jako divá. Jako všichni stážisti.

4) Kupuju novou rtěnku
Je superčervená a supersexy. Jen koukejte, diplomati!

5) Nabíjím foťák
Abych posléze mohla zaplavit Instagram selfies s bývalými prezidenty, a ač žádný z těch třináctiletých uživatelů Instagramu nebude vědět, kdo ti milí pánové jsou (a kdo je ta milá slečna s pěknou rtěnkou), připadat si důležitě.

"Všichni jsme psychology všedního dne" to nejistí

Trying to study : 

Už jste někdy dělali zkoušku z předmětu v oboru, který nestudujete, v jazyce, který sotva ovládáte? Za čtyři dny mě čeká prověření znalostí z pracovní psychologie, jež se ráda nechává oslovovat svým originálním jménem Psicología del trabajo.

Náš vztah začal díky několika koincidencím (jak by řekl Kundera). Zapsala jsem si tady v Huelvě jeden ekonomický předmět ve španělštině. Bohužel jsem v den první přednášky nemohla najít učebnu, a tudíž jsem přiběhla s desetiminutovým zpožděním. Přednášející mě sjel olympijským vítězem pohrdavých pohledů. Se svou španělštinou alá Dala bych si jednu sangrii, prosím, jsem se zmohla jen na tiché : "Promiňte" a urychleně si šla sednout do zadní lavice.

Pět minut po zmíněném incidentu dorazila tentokrát italská studentka Erasmu. Lektor znechuceně odfrkl a věnoval jí pohled vraha malých zvířátek. Bylo vidět, že naši španělští kolegové moc dobře věděli, co čeká pozdě příchozí odvážlivce a asi se i bavili a čekali na další nevinnou duši. Italka se stejně jako já uchýlila do bezpečí zadní lavice. Šeptem jsme se shodly na tom, že nás profesor odsoudil k věčnému zániku a že z přednášky nerozumíme ani slovo, protože mluví rychle a s přízvukem pravého Andalúzana. Výkřik "ERASMUS! SHHH!", doprovozený jednou z jeho sympatických grimas naším směrem, mě pak zcela ujistil, že u tohoto skalního fanouška diktátora Franca studovat raději nebudu.

Tak jsem začala shánět jiný předmět ve španělštině. Kamarádka Giulia, jež studuje psychologii, mi pověděla, že zajímavá a celkem dobře srozumitelná je pracovní psychologie. Za pokus nic nedám, šla jsem tam s ní.

A tu se objevil Gumer. Přesněji nový profesor tohoto předmětu Gumersindo Tirado. Psychologie práce ihned dostala novou podobu a povím vám, že pokud jsme nebyly akutně nemocné, nebo v Lisabonu, na hodině jsme nikdy nechyběly.

Poté se objevila skupinová praktická cvičení. Ve španělštině, jak jinak. Se Španělkou Marií jsme měly vypracovat jakýsi úkol na Syndrom vyhoření. Podle hesla "Všichni jsme psychology všedního dne" jsem se do úkolu pustila s vervou a selským rozumem mně vlastními. María mi pak diplomaticky řekla, že to je úplně blbě, a opravenou práci jsme zaslaly Gumerovi.

Jednou na hodině jsem si chtěla vyfotit scénu - Gumer kreslil na tabuli milióny organizačních schémat, takže v podstatě spousty kroužků, linek a čtverečků a zapáleně (a rychle) něco vysvětloval. Chtěla jsem si udělat fotku na památku, jakože sice se moc nechytám, ale aspoň, že máme sexy profesora. Samozřejmě jsem si prozřetelně nechala zapnutý blesk, takže když jsem stiskla spoušť, všechny hlavy (včetně té pěkné Gumerovy) se otočily mým směrem a tiše vyžadovaly vysvětlení. Gumer se usmál a pobaveně se zeptal : "Tak ty si mě fotíš?" Přichycena při činu, s barvou zralých toskánských rajčat ve tváři, vykoktala jsem : "Te-tebe?? Neee...." a ukázala směrem na tabuli. Gumer mi laskavě vysvětlil, že všechny studijní materiály najdu na webu školy. Když jsem na něj zaraženě zírala, řekl jen : "Áááá, ty nerozumíš". Rozuměla jsem. Chtěla jsem jen být spasena a raketově poslána na Aljašku.
Že jsem si fotila jeho spanilou maličkost mu tedy snad zůstalo zatajeno a že jsem mu tykala, mi jistě odpustil.

Myslím, že o našem vášnivém vztahu s Psicología del Trabajo jste si obrázek udělali. Na závěr bych jen ráda popsala situaci, v jaké se nacházím před vcelku náročnou zkouškou z tohoto předmětu. Na poslední hodině před testem se nás Gumer zeptal, jaký je rozdíl mezi "imparcialidad" a "neutralidad". Jelikož mi ve slovníku vyšlo na oba výrazy úplně stejné slovo, tak bych tipla, že v počtu slabik.

Držte palce,

Vaše psycholožka

Kde se rodí kreativita?

Hledáte svého kreativního ducha?
Narazila jsem na ted.com na jedno pozoruhodné video. Jedná se o proslov Elizabeth Gilbert, autorky Eat, pray, love. Musím se přiznat, že jsem tu knihu nečetla, ale rozhodně si ji půjčím.
Spisovatelka v tomto dvacetiminutovém videu dokazuje, že je vtipná, inteligentní, má překrásnou fantazii a zároveň stojí nohama na zemi.

http://video-subtitle.tedcdn.com/talk/podcast/2009/None/ElizabethGilbert_2009-480p-cs.mp4

(wikipedia.org)

Možná by pomohlo, kdybych své vtipné múze přichystala na okno kafe a sušenky, jak to dělávají ti malí korupčníci v USA se Santa Clausem. Nebo víno a grissini. Nebo kaviár a vodku.

Doufám, že jste načerpali svou dávku inspirace a objevili svého ducha. Doufám, že váš duch nevypadá jako Samara z Kruhu. 

PS: Pakliže je pravda, co se říká, že nepořádek podporuje kreativitu, nechápu, jak je možné, že jsem ještě nenapsala novou Iliadu. 

:)

What Would I Say

Jistě jste si této nové facebookové aplikace povšimli. V podstatě jde o další důvtipný způsob, jak z nás - vinou naší lásky k prokrastinaci a našeho narcismu - někdo dostane osobní informace, které sdílíme na facebooku. Datum narození, město bydliště, mail, statusy (bez těch by to nešlo)... Už jsme si zvykli a víme, že to je zlo, ale jelikož naše data znají od Tesca až po Google, a aplikace vyhlíží atraktivně, tak proč ji nevyzkoušet.

Jedná se o to, že aplikace vytrhá z kontextů různé části statusů, komentářů a popisků k fotkám, které následně splácá dohromady. Připomíná mi to hru s papírkem, který se překládá a posouvá mezi skupinou dětí dokolečka: Každý účastník napíše podstatné, pak přídavné jméno atd. a nakonec z toho vyjde mnohdy vtipný paskvil.

What Would I Say není vždycky vtipný, ale pár vět tedy umělo pobavit. Obzvlášť, když aplikace složí dohromady vaše slovenské a české komentáře, takže to pak vypadá, jako když Andrej Babiš tweetuje.

Tak tedy Co bych řekla :

"To je velké tibetské poselství všem" (je dost možné, že tohle bych doopravdy řekla :))

"Tak bohužel už CHRLENÍ KRVE.. Že Kateřinu Horovitzovou místo v Kladně, aby mamince udělala k narozeninám výbornou snídani, nakonec... No offense..." (this is freaky one)

"To je čistá hysterie." (Tohle asi dohromady neskládali. To už tam JISTĚ někde takhle bylo)

"Pomalu už začínám vzdávat veškeré naděje na Dirty dancing!" (hahaha)

"VYnikající zpíval Rubikon." (VYnikající je asi nová přezdívka pro Richarda Krajča. Neprotestuji.)

"Dva metry ode dneška bude blbě !!" (A tři metry od včerejška, to teprve uvidíte!)

"Hoďte pohľad na zadaného Řeka"  (To bych nedělala. Jeho řecká přítelkyně vám ukousne hlavu.)

"Zblnul jí jeden vecer do prace na snidani." (a po promilované noci si ráno dali večeři)

"lehátko s čouhajícíma nohama, vyděšený pes a Cartier. Všechno tak drahý !" (to jako i to lehátko s nohama?)

"Nesmím kvůli Jardovi Slánskému pravidelně chodit do Řecka." (Tak teda díky, Jardo!)

"Ako nove kolegyne, čo se nebudeme kastovat. Jsme nějaké býky" (Tak kolegyně, nebudeme se kastovat, nejsme přece nějaké býky!)

"V pohodě, můj oblíbený Bůh" (jednoho Boha budeš ctít!!!)

"ach moj bože..." (a přesně tak jsem to myslela)

"Kopání do kufru a uz momentalni Rekyne!!!!!!!!!!!" (Temperamentní Řekyně asi často kopají do kufrů.)

"už bych se rozhodla, že jsem nemocná!!!" (to já se tak vždycky rozhodnu, a pak na týden zalehnu)

"Dnes je vztek pro všechny old fashioned girls! (moderní žena se nevzteká!)

"If you are happy don't kill happiness just for the birthday greetings" (Jo! Nezabíjej své štěstí jen kvůli přáním k narozeninám!)

"a za plné ODS, co je hrozné, když se dávají hostům na dobrou noc." (Taky bych si na dobrou noc žádného člena ODS neporučila. Brr.)

"Spaste Kryťáka a pošlete na Domašu" (jecheche... Těším se, až v létě na slovenské vodní přehradě potkám slunícího se Krytona! A to chtěl, chudák, původně na Aljašku.)

"Bylo to úžasné. Hlavně ten seňor vzadu" (Pod každým vygenerovaným statusem máte možnost Post to facebook. Kdybych to provedla s tímhle, můj drahý tatínek by si mě odebral z přátel :))

"Moji rodiče jsou pomalu zadanejsi zbozi nez Ukrajinky" (to kdyby si mě přeci jen po té první větě neodebral)

"ráno běhala po opravované silnici" (neny dobry nápad)

"se cítím mizerněji než mizerně a remíza s Lady Gaga a pak odmítnu vypovídat." (Po remíze s Lady Gaga se pravidelně cítívám mizerně a odmítám vypovídat. Ale kdo ne, že?)

"no veď sa učím !" (No jistě!!)

"Tak bohužel asi nebudeme přeceňovat, že ano, Johnnyyy ou yeah to bude nejlepší návštěva zubaře století..." (Tak aspoň, že nepřeceňujeme, že.
Ou yeah, Johny! - stinná stránka toho, když máte na facebooku profil od puberty)

"výlet po Rhodos town s Kladenskou symfonií na chodníku."

"Věnujme nyní minutu ticha společnému ignorování"

"prosím, povězte mi jméno Vašeho květináře, aby Vám mohl přítel namasírovat nohy náplastmi"

"zařval uzlinami větší hodnotu než nějaké býky"

"Pomáhal celý autobus, který se vsáknu do desíti"

"Ale pozor, to já jen měla naši hóukou bruamboru v důsledku nekonečného bouchání smetákem do stropu"

"Vynásob si moc jistá, že ti je živnostenský listopad."

"Beru radu do hajzlu. Jen to hodím na Tebe !"

"Jak veš přidala jednu důležitou vědomost potřebnou k mé středeční maturitě" 

"A když zařval Zbořte to tady, tak to ani nenašla"

"Nejlepší cesta autobusem byla násilně v půl osmé probuzena budíkem" (Titulek nedělního Blesku?)

"Nightwork jsou v práci Italové, vůbec nectí tradice" (co se všechno člověk dozví o Nightwork)

"nachlazení dobře podporuje nový hardware, takže Fedoru lze zpravidla snadno a bez nutnosti složité ruční konfigurace zprovoznit i na sobě" (pro neznalé, Fedora je operační systém od Linuxu. Ale věta vtipná)

"Jinak to bude zase od babičky Neumím" (a příště od dědečka Neorientuji se")

"we are! getting older" (Mr. Obama, yes, we are!)

"v noci číhají v temných koutech spanilí Taliáni, budou prahnout po středoevropských stařenách" (tak promiňte, tohle je fakt dekadentní)

"Is there some šifra for my god, I smoke two joints at night because of people" (nový reggae song?)

"Maruško, rakev vybraná, Evropská unie by ráda, kdyby si" (no ještě, že to nepokračuje dál)

"I smoke two joints in the very nice fast food" (Je to REBEL!!!)

"Ne, světlemodré nanukáče jsou hnusný, jsem tak znechucená" (no, světlemodrý nanukáč jsem ještě nejedla, ale předpokládat se to dá :))

"Jára Cimrman Let´s go to Horác McKoziáš???" (What the hell ... ?)

"s cibulí od Terky zůstanu v Praze" (s cibulí od Terky až na kraj světa!)

"a po příštích volbách bude senát vypadat labužnicky" (nevypadá)

"Na večeři s tebou více natáčet pornofilmy." (tak nevím, nepočkalo by to po večeři?)

"půjdu zahnat splín do Billy" (kam jinam)

"Takovéhle ZAJÍMAVÉ sousedy najdete jen v politice" (v naší politice je toho zajímavého mnoho. Sousedi jsou tam asi všichni ;-) )

"Nemůžeš být špatný... Je tam pořád víc housek a mas takoveto pochopeni" (když jsou housky, všechno je dobrý)

"To nemůžeš počkat, až budeš stařena, budeš k tomu potřebovat mojito..." (stárneme s grácií a s chlastem)

"Náplň práce Dozor nad skleničkou vína s bolením v krku" (Dobrá náplň práce, brala bych!)

"protože tatínek vypil mléko na koupališti, trefila tam" (díky bohu za tatínky žíznivé po mléku na koupališti. Jinak by tam asi netrefila)

"Babyboom v sedm ráno v jedné ruce držela, druhou dala psisku..." (no to je skoro Erben!)

"snědla půlku rtu, díky lidem v Kladně" (a díky Pražákům si jako zákusek poručila ucho)

A vítězem se stává :

"Kdo dřív umře, bude regenerovat."

Tak a dost. Jak vidíte, touhle novou prokrastinační metodou zabijete klidně i dvě hodiny. Studentka a ministerstvo školství v demisi radí - Nedělat v předvečer zkoušky!


PS : http://what-would-i-say.com/ ;-)))

PSS : Jeden od mé sestry :
"Zacinam silet a podzemního bunkru. Reproduktory umístěné v šumavském hvozdu zprostředkují troubení přímo do Kosic?"

Inteligentní telefonní äpärät a tmavá zákoutí jeho užívání

Za měsíc či dva tomu bude rok, kdy se pro mě můj starý telefon (který byl před zhruba šesti lety supercool) začal stávat neúnosným a pro ostatní zcela nepoužitelným.

První vlaštovka mi tvrdě přistála před očima, když jsem na letišti zapůjčila svůj milovaný, ošoupaný a několik kláves postrádající Sony Ericsson jednomu mladému Portugalci. (Krásný příběh - zamiloval se do jedné Chorvatky a dali si romantického spicha v Praze.) Chtěl oznámit své milé, kde se nachází, ale neměl roaming, ani dost peněz na telefonní automat.
Když jsem mu telefon podala, aby jí ode mne napsal zprávu, rozpačitě se na mě podíval a s jistým zoufalstvím v hlase řekl : "Slečno, ale já nevidím na ta tlačítka!" Pomohla jsem mu sesmolit smsku a poprvé se zamyslela nad tím, že bych si možná měla pořídit nový mobil.

Jenže vyznejte se v té záplavě identických plochých zařízení s jedním čudlíkem...

O svých neslavných technických znalostech průměrného seniora jsem se např. přesvědčila na předmětu Marketing management. Sofistikované přednášky se konaly v angličtině, tudíž ve třídě sedělo plno zahraničních Erasmus studentů. Když se lektor dotázal na cosi o firmě Nokia, odpověděla jsem mu, že Nokia poněkud zaspala nástup "clever mobajlů". Svou nešťastnou chybu jsem si uvědomila vzápětí - to už ale bylo pozdě. Následný záchvat smíchu celého osazenstva, včetně lektora, rozechvěl budovu vysoké školy a hlasitě rezonoval. Pokusila jsem se zachránit beztak ztracenou situaci vtipem a se slovy "Promiňte, ale viděl jste můj telefon?" jsem pozvedla stařičký neinteligentní přístroj nad hlavu. Přednášející zděšeně pohlédl na aparát, zbledl a nenacházel slov. Ne, něco takového zřejmě už dlouho neviděl.

To ale nebylo nic proti tomu, co se začalo dít, když jsem si dotykový smart-phone skutečně pořídila. Nadšená možností internetu v mobilu, jala jsem se okamžitě surfovat. Podařilo se mi na facebooku požádat o přátelství osoby, které vůbec neznám (zajímavé, že bez váhání přijali). Olajkovat statusy, které se mi ale vůbec nelíbily. Poslat změť nesouvislých znaků tatínkům mých kamarádek.

Když jsem později narazila i na Instagram, tak teprve začala legrace. Po věčném sjíždění fotek mě přítel oficiálně nazval závislou na tom ďábelském stroji a já si přečetla, že mi hrozí tzv. "text-neck". To je, prosím, nová civilizační choroba mladých.
Dnes mi ale díky "instáči" trochu zamrzl můj k zemi směřující úsměv. Když jsem přidala fotku paelly, kterou jsem měla k snídani ve dvě hodiny odpoledne (nu, co taky můžete čekat po flámu), mi jakýsi neznámý španělský uživatel do komentářů vložil hashtag s názvem Snížit_váhu_dnes. Tak díky. Vypínám přístroj a jdu na hodinu salsy, na kterou jsem původně rezignovala z důvodu rázné kocoviny. Uvidíme, co všechno se dnes bude točit. :)

Na-na-na(rcistický)

Tak jsem zjistila, že v té zespoda roztavené botě se dá zcela bez problémů chodit.
A to jsem si kdysi chtěla psát módní blog. Cha! Chacha!!

Co se tohoto tématu týče, je tu pár dalších důvodů, kvůli kterým mi psaní o módě zatím zůstane odepřeno (mnou samotnou).

Důvod první:
Módní kreace na studentský vánoční večírek :

 

 

Ponožky jsou vánočně laděny

 



 

Důvod druhý:
Mé očividné vyžívání se v retro stylu:
Aneb Vánoce ve stylu Pelíšků,

 

 

 Silvestr v rytmu charlestonu! (a s bolavým zubem, ale o tom bych se jen nerada rozepisovala)

 

 

Obrazovým příspěvkům zdar a s opožděním mnoho štěstí do nového roku! :) 

Dala bych si studeného krocana

Docela mě to na tom Erasmu bavilo... dokud jsem ovšem nezačala býti kontinuálně nemocná. Celonoční výlet do Sevilly bez ubytování (a v podstatě celý propařený víkend) si vyžádal dohru v podobě desetidenní, nechutné, smrkací, chrchlací virózy. Ok, fair enough. Pak se ale jelo na víkend do Barcelony. Nádhera. Legrace. Skvělí lidé, dobré jídlo a…. a následně nemoc! Tentokrát dutiny a ledviny. Takže všechny části mého těla, které jste zatím nebyly postiženy indispozicí, přihlaste se, dělám pořadník.

Ve Španělsku byly momentálně dva svátky, takže od čtvrtka do pondělí mám volno. Kamarádi slaví, dopřávají si domácí italskou pizzu a svařené víno. Já, pod nánosem dek, nastavuji zkřehlé ruce malému zahřívacímu větráčku, který ventiluje teplo do okolí. Koupila jsem ho poté, co jeden stoletý zateplovací přístroj věnoval mému spolubydlícímu elektrický šok, když se ho snažil zapojit do zásuvky, a o druhý jsem si roztavila botu. Neptejte se, jak.

Dnes je pondělí. Včera, v neděli, se ve Španělsku oslavoval národní svátek Inmaculada Concepción. Je to smůla, když svátek připadne na neděli - každou neděli totiž tak či tak všechno všude zavře a z Huelvy se stane mrtvé město. Tím pádem by si ale nikdo svátek neužil, a tak to Španělé vyřešili fikaně - dají si v pondělí  volno, zavřou všechny obchody.
A protože vše, co se dá zavřít, v pondělí zavřou, tak v neděli pro změnu vše, co se dá otevřít, otevřou. Já jsem v tom smysl taky nenašla.
Každopádně včera pro mě dobrý. Obyčejně totiž v neděli, ještě stále nezvyklá na to, že nejsem v Praze, nemám co jíst, jelikož jsem si samozřejmě nenakoupila dopředu.

Čili logicky nemám co jíst dneska (fakt jsem si pořád nezvykla!). Vykradla jsem tedy (jak to tak dělávám o nedělích) zásoby spolubydlících a udělala si oběd. Zase jedna hladová studentka zachráněna. Zajímalo by mě, kdy mi konečně mí spolubydlící od srdce něco řeknou.

To mi připomíná, že jsem byla minule s jedním Britem v tapas baru. Dala jsem si jedno tapas a džus a při mé otázce ohledně placení jsem byla pouze ujištěna o tom, že v tomto baru Češi za jídlo neplatí. Odvětila jsem jen „Yeah... we never do. I don’t know how we do it, but we just…don‘t.“
(Fakt, že jsem Slovenka, nyní ponechme stranou)

Popojedem… Včera bylo také výročí Lennonovi smrti. To je pro mě vždy smutný den. Uctili jsme jeho památku smaženým churrem a horkou čokoládou, ač jsem si vědoma, že jsme radši měli vykouřit dýmku míru a John se teď obrací v hrobě. Promiň kámo, příští rok už si dám pozor.

Dáme Cold Turkey? Dáme Cold Turkey. Na tvou počest !

Podivuhodní tvorové žijící kolem nás

Ne, opravdu se v tomto článku nebudu zabývat studenty Erasmu, jak by se z nadpisu mohlo zdát. Ti by sice vydali na celou knihu, ale kdo by to, proboha, četl...
Kdeže, dnes to bude povídání o něčem zcela novém. A rozdělíme si jej do pěti kapitol.

Kapitola první - Sestra a špión marně se snažící předstírat, že je kočka

Věc se má tak - moje sestra se před jistým časem zbláznila do koček. Pořídila si jednu.... druhou.... Pak si k nim přivedla do bytu našeho psa, kterého se jí jakýmsi zvláštním způsobem podařilo také přeměnit v kočku. No a pak si pořídila třetí kočku. Tedy já aspoň vřele doufám, že je to kočka. Jedná se o takového aliena zkříženého s fenkem pouštním, kdy už jen při pohledu na něj chcete volat exorcistu. No nebudu si ho syslit pro sebe, jen se nad fotografií toho božího tvora pokochejte se mnou :

 

Takhle by to asi bylo vypadalo, kdyby Vetřelec a Predátor razili heslo "Make love, not war."

Je to kocourek a jelikož prý "přijde o kuličky", tak asi nebude moci hrát biliár. A prý se bude muset vzdát i jiných životních potěšení. Inu popravdě...být kočkou, tak bych mu tak maximálně odevzdala šrajtofli, veškeré šperky a pelášila do zaječích. Chci říct, do kočičích...

Kapitola druhá - Sestřenka a její nový netopýr

Moje sestřenka žije ve Švédsku s přítelem v pěkném bytě, šťastně už dlouhou dobu, a tak se rozhodli, že si pořídí pejska. Juch, juch, křepčila jsem nadšením. Zbožňuji psy. Ona také. Když nám bylo sedm, prohlížely jsme si naši oblíbenou 1001 psích plemen a vybíraly si, kterého krasavce si jednou pořídíme. Každé pak vyšlo tak 15 adeptů, ale co, jsme silné holky a budeme mít jednou velký dům, zahradu, koně a bohatého manžela. O patnáct velkých psů se postaráme levou zadní.
Říkám velkých, protože se nám vždy líbili pořádní mazlové velikostí počínající u kokršpaněla.
O to větší bylo mé překvapení, když mi sdělila, že "Chceme niečo nenáročné, a tak sme sa rozhodli pre dlhosrstú čivavu." Moje afektované, nadšené ňaf ňaf se rázem změnilo v čirou hrůzu ve tváři.

Já vím, že je to pěkná diskriminace a psí rasismus, ale nemohu si pomoci, některé druhy psů mi připadají takové nějaké...nepsí a ošklivé. Do kategorie PES je zařazuji s nevolí a jen proto, že si je moc dobře pamatuju z naší 1001 encyklopedie. Tajně si je ale přiřazuji k živočišným druhům, jimž se nejvíce podobají a v těch škatulkách mi už zůstanou.
Tak například nastávající ňufík mé sestřenky

 (http://www.123rf.com/photo_8907933_long-hair-chihuahua-dog-on-dark-brown-background.html)

se až nápadně podobá Furbymu - hračce, jež byla děsně módní (a stejně tak děsně drahá a ošklivá), když mi bylo dvanáct.

(Obrázek je z www.e-bay.com, ostatně povšimněte si, když zadáte do vyhledavče "Furby", že většina fotek jsou amatérské záběry na e-bay či aukro.cz. Vůbec se nedivím. S tím mým jsem si hrála celé tři týdny. Asi ho taky zkusím někde střelit.)

Kapitola třetí - Jaké zvíře bych si pořídila raději než dvě výše jmenované kreaturky

A nyní přejdeme do sekce My private ZOO:

Kapitola čtvrtá - creatures, kterým bych odevzdala peněženku, všechnu svou bižuterii a utíkala pryč

 

Kapitola pátá - nezařaditelný tvor

Huelvský report

Nějakou podivnou časoprostorovou zkratkou jsem se ocitla v polovině svého pobytu ve Španělsku. Probouzím se z alkoholového mlžného oparu a zjišťuji, že už zde přes den není třicet pět stupňů celsia, ale ubohých šestadvacet, a v noci teplota klesne až na čtrnáct. Což se vám v českém a slovenském kraji může zdát hodné reakce "shut up and die bitch", nicméně, pokud žijete v matrixu, jehož realita nezná topení, tak v noci klepete seriózní kosu. Nemluvě o tom, že tady se před jedenáctou večerní nevyráží z domu, takže tu noc beztak strávíte hezky venku, ve španělské zimičce.

Taky jsem si říkala, že už bych se asi měla začít trochu i učit. To jest jistá činnost, kterou jsem tady doposud neměla zapotřebí vykonávat a bylo mi blaze, přeblaze, blaženěji už mi ani býti nemohlo. No a teď se do toho dostaňte. Ještě že jeden předmět sestává prakticky jen z aktivity na sociálních sítích a hraní jedné sociálně-mediální investiční hry na netu. A dva další zase jen ze sdílení zajímavých myšlenek a názorů. To ale neříkejte u mě ve škole.

A nyní pár krátkých postřehů o zdejším životě a zdejším domorodstvu (abych nezačala nudit).
Nejdřív musím upozornit, že já žiji v Andalusii. Španělsko jakožto země rozsáhlá se region od regionu trochu liší, a tak jsou lidé na severu mírně odlišní od těch na jihu, obyvatelé Katalánska zase od obyvatel Baskytska či Andalusie, a tak dále. Nemohu tedy mluvit za všechny obyvatele Pyrenejského poloostrova (už vůbec ne za Portugalce, že:)). Ale poznala jsem například jednoho mladíka z Madridu a to vám byl vskutku arogantní, chlípný hnusník s humorem věčně nadrženého úchyla (anebo redaktora super.cz). Bohužel je také jedním z nejlepších přátel mého spolubydlícího, a za týden přijede zas. Takže:

 

Tak ty postřehy!

1) Tady v Andalusii jsou Španělé tak šťastní, protože mají po celý rok dostatek slunce. A každé odpoledne siestu. Takže se neplazí ulicemi jako třikrát zrecyklovaní zombies a jsou věčně dobře naladěni. I když vám často na otázku "Jak se máš" odpovědí "Jsem unavený". Bude to asi tím, že tak do osmé hodiny ranní obvykle paří.

2) Myslím, že ve Španělsku funguje trochu diskriminace single people. Všechno se tu prodává v olbřímých baleních inspirovaných odrostlými mláďaty plejtváka obrovského - "Prosím Vás, co mám dělat, když toho pečiva nechci 12 kusů, ale chci to jen ochutnat?" (jsem řekla španělsky!!) "No to se omlouvám, menší to nemáme."
Takže si tady buď koukejte najít partnera... anebo jezte za dva!
A to jsem se ani nezmínila o dvoulitrových super-lahvích sprchových gelů a jiných kosmetik, kdo se s tím má tahat z nákupu, že...

3) Nejsou tu vůbec tak dobré potraviny, jak jsem čekala. Určitě jste si také párkrát pomysleli (zcela logicky) : Když máme v Čechách většinu zeleniny a ovoce dovezenou ze Španělska, a jsou většinou bez chuti a vůně, jelikož tam je trhají ještě nevyzrálé, tak ve Španělsku bude vše čerstvé, lepší a jistě i levnější, přece domácí produkt. Na to vám leda ostrouhám mrkvičku (úplně stejnou jako u nás). Tatáž bída, jako v českých supermarketech... jen tu logiku jsem v tom ještě nenašla.
Dále zde nemají moc dobrou zmrzlinu (ale na jejich obranu, slyšeli jste někdy o "slavné španělské zmrzlině"? No, já taky ne).

4) Španělské dívky na vás neházejí nenávistné, ba zabijácké pohledy jakožto na nový přírůstek ženského pohlaví do sociální skupiny. Kdepak - ony jsou nadšené, že poznají někoho nového! And how I will miss THAT!

5) Všichni se tu oslovují guapo/guapa (hezký - krasavče, krasavice), bez ohledu na to, jak sliční doopravdy jsou. Což je na jednu stranu celkem milé - když jsem se tuhle zbláznila a šla si zaběhat, po půlhodině jsem si uvědomila, že netuším, kde se nacházím. Jasné znamení, že bych běhat neměla. Tak jsem se zeptala partičky seňorů postávající před barem na cestu. Hodní muži mi pomohli a nakonec, když říkám "Tak Děkuji, adios!", jeden odvětil : "Adios, guapa!"
Já, s mastnými vlasy, červená, zpocená a uřícená z běhu, pomyslela jsem si : Guapa? Jseš si jist??

Ale což, poradili dobře, já jsem se živá and definitely not guapa vrátila do svého příbytku, a teď si tu spokojeně španělím. Zkuste to taky, i s minimem sluníčka,

dejte si siestu,
nebo tapas,
španělte ostošest,
a buďte guapas.

Chudá studentka jede do Španěl

Zbývá necelý měsíc do opuštění hnízda, ani ne tak rodného, ale na které jsem zvyklá, směrem na jih. Hodně na jih. Respektive 2700 km na jihozápad. Konkrétně se jedná o město Huelva sídlící ve španělské Andalusii, asi hodinu busem od Sevilly. To jest info pro jistotu, že by za mnou někdo toužil dorazit.

Když mi bylo devět (jako by to bylo před třinácti lety!) dívala jsem se s velkým zájmem na jednu argentinskou telenovelu. Určitě si mnozí (mnohé) vzpomenou - nese název Divoký anděl (v originálu Muñeca brava), v hlavní roli Natalia Oreiro. Dodnes si pamatuji, že to mělo 270 dílů. Asi bych vám věřila, kdybyste mi tvrdili, že já jsem z nich viděla 250. Taky mi to dost vymylo mozek a zanechalo dodnes pozorovatelné stopy. ;-) 

Proč si tedy po letech nevzpomenout a neuvědomit si, že v originále byla jistě španělsky! Myslím, že je předem jasné, k jaké katastrofě tento způsob myšlení směřuje. To jste věděli, že na YouTube můžete najít všech 270!!!! dílů v originálním znění s anglickými titulky?? A nyní, když to víte, myslíte, že vám to nezmění život? No, třeba jsou tu silnější jedinci nežli já.

A tak jsem začala poctivě sledovat. Ale Muñeca se mi zdaleka nelíbila tak, jako kdysi. Zjistila jsem, že je značně nefeministická a běhá za tím týpkem s idiotským výrazem jako věrný, tupý psík. Zdalipak uvažujete, že mě to jistě odradilo? Jste ještě naivnější, než já! Pod rouškou výmluvy, že se přece učím španělsky, jsem měla jazyk na vestě jen při čtení titulků (Oreiro mluví jako tři kulomety při palbě), ale i tak bych se s vámi ráda podělila o mé nové jazykové znalosti. Jukejte na drát :

>Mili, que te pasa? >(s ubrečeným výrazem) Nada!  -  Mili, co se ti děje? Nii--hii-hiiiic! Fňuk.

>Sabe una cosa doña?!  -  Víte vy co, madam?!

>Yo no soi tu hijo!  -  Já nejsem tvůj syn!

no a obligátní erasmácké

>Cerveza  -  Pivo :)

A jak to vlastně s Muñecou alias Milagros alias Natalií dopadlo? Tak nějak jsem se stávala existenčně závislou na tom, jaká nová stupidní zápletka se jí připlete do cesty. Jelikož bylo zkouškové období a já jsem zrovna netoužila po frontální lobotomii (jako když mi bylo devět), tak jsem si někdy při třicátém osmém dílu (to zrovna Pablo všechny překvapil, protože po dlouhých měsících, kdy se vydával za mrzáka, vyšel ze svého pokoje po vlastních nohou, aby uvedl Milagros do společnosti) řekla dost. Najela jsem na poslední dvě stě sedmdesátý díl, abych viděla, jak to dopadne, a zbavila se tím svého démona. Inu, asi vás to překvapí - ti dva se vzali. 

Ne, že bych chtěla spoilovat, ale už v těch devíti jsem tušila, že to tak dopadne. A spoléhám na vás, že jste krvák asi taky nečekali. 

Teď si jdu pustit nějaký hlubokomyslný a oduševnělý španělský film.

Saludos, 

La Estudiante pobre

Báseň o jedné sloce věnovaná mému zkouškovému období

(Nutno dodat, že to byl počin ze zoufalství, který jsem odeslala svému kamarádovi po hodinové smskové konverzaci s tím, že zítra je zkouška a já mám v hlavě leda zaltou rybku. Která ovšem neplní žádný přání...)

Učit jdu se!
Jen málo času zbývá!
Zkouška nebude milostivá!
Kéž aspoň vilný profesor seděl by tam,
jehož zrak na mladé studentky se stáčí,
a já nemusela psát test
na chtíče-prostém počítači!

PS: Ráda bych vám všem poradila, abyste si nezakládali knihy stravenkami. Ty totiž platí jen jeden rok. Hořekujte si, jak chcete, ale v lednu se vám se stravenkami z roku 2012 leda vysmějí.

PSS: John se splašil a roste jako z vody (taky ho zalejvám!). Jenže vypadá jako santusák. Chtěla jsem mu udělat fotku. Ale počkám si, až mu vyroste dread.

Bylo to pro Havla, nebo proto, že bylo příliš mokro?

18. prosinec 2011 netřeba nikomu připomínat. Jako by to bylo včera, kdy jsme se s G vypravily nejdřív směrem na Pražský hrad, naposledy se rozloučit s Václavem Havlem, a poté na Václavské náměstí – zapálit za něj čtyři svíčky.

Letos se po roce od jeho úmrtí vzpomínalo na pana prezidenta. Přes den akcí nazvanou Kalhoty pro Havla, o níž jste se mohli dozvědět mj. také ze zpráv, a od čtyř hodin setkáním „S Havlem dál“, jež začalo na Václavském náměstí, odkud se v šest hodin dále pokračovalo pochodem na Hradčanské náměstí. Bohužel na večerní sešlost jsem stihla zajít na slabou půlhodinku, což mě mrzelo. O to pozorněji jsem ale celý den zkoumala nohy drahých pražských spoluobčanů a pozorovala, zda vyhrnuli lem kalhot. Sesbírala jsem slušný vzorek, pohleďte na můj report:

Na Dejvické ani jedna ohrnutá noha v ulicích, ani jedna dole v metru. Stanicí jsem prošla křížem krážem a zase zpátky (pro kvalitní posouzení situace a poněvadž nejelo metro). Řeknu vám – slabé! Do vagonu metra po dobu jízdy taktéž nepřistoupil žádný očekavatel velké vody.

Už jsem zmínila, že bylo celý den mokro, všude louže, a chvílemi dokonce pršelo? Možná pro to právě nastala vhodná chvíle.

Dojela jsem metrem z Dejvické do centra, respektive na Můstek. Tam jsem čekala mnohem větší vlnu kalhot pro Havla a se zklamáním musela zkonstatovat – kde nic, tu nic! Viděla jsem pár očividných pokusů vyhnout se promočení nohavic příliš dlouhých kalhot a pár příliš dlouhých kalhot, jejichž majitelům by bylo zapotřebí říci, že pokud si je vykasají, nejen že tímto činem sympaticky uctí památku velkého spisovatele, ale že jim navíc nebude zima a mokro a možná ani nedostanou rýmu.  

Celá zklamaná jsem to volala příteli a v tu chvíli, jako kdyby to slyšeli (možná slyšeli), i vynořili se odnikud tři krátkokalhotáři (ne z důvodu louží). Vzduch se rázem naplnil vzájemným souzněním a já si připadala… tak nějak správně. Bylo to fajn.

Nakonec jsem se zastavila ve čtyři odpoledne na Václavském náměstí, kde bylo kalhotářů podstatně více. Ale přeci jen, na to, že tato zpráva proběhla i v nejsledovanějších televizních zprávách v republice, jsem jich očekávala víc. Dámy v sukních a džínách zastrčených v kozačkách už nepochopily vůbec nic.

Tím bych opustila dění kolem délky kalhot obyvatelstva Prahy a jen bych ráda dodala maličkost na závěr.

Na jistém pražském gymnáziu na Dejvické (mám silný dojem, že jde umělecké gymnázium) byl veliký nápis studentů:

18. prosinec je náš 17. listopad!

Beru to jako podporu studentům ve Zlíně, jimž s úderem šesté odpolední dnes skončila hladovka na protest proti koalici ČSSD a KSČM v zastupitelství města. A zároveň jako odkaz na Václava Havla, který stále střeží náš mladý, možná někdy černobílý (ti starší to tak rádi říkají :)) náhled na svět.

Jen si myslím, že tak, jak se studenti angažují nyní, měli by i při volbách, protože k těm letošním krajským a senátním se téměř žádní mladí lidé nedostavili. A jak dobře to dopadlo lze vidět na protestní hladovce ve Zlíně.

Tímto končím tento skromný, stručný report, převážně o kalhotách, o Václavu Havlovi a o naději v nás mladé.     

Po dlouhé pauze

"Abychom řekli pravdu, tak jediná věc, které Crowley v bytě věnoval pozornost, byly květiny. Byly bujné, zelené a překrásné a do poslední měly lesklé a zdravé listy.

To bylo tím, že Crowley alespoň jednou týdně prošel celý byt s ručním postřikovačem, květiny orosil a přitom k nim tiše promlouval.
O hovoru s květinami se doslechl začátkem sedmdesátých let na Rádiu Čtyři a považoval to za skvělý nápad. I když slovo hovořil možná není ten správný výraz pro to, co Crowley dělal.
Ve skutečnosti se v nich snažil vypěstovat strach z Boha.
Ještě přesněji strach z Crowleyho.
Navíc k tomu všemu ještě Crowley vzal každé dva tři měsíce tu rostlinu, která rostla nejpomaleji, měla nažloutlé listy nebo zkrátka nevypadala tak dobře jako ty ostatní, a nosil ji od jedné květiny ke druhé. "Rozlučte se se svou kamarádkou," říkal jim. "Ona si chudinka nedá říct..."
Pak s provinilou květinou opouštěl byt, aby se za hodinku dvě vrátil s prázdným květináčem, který pak na několik dnů postavil tak, aby na něj všechny ostatní květiny viděly.
Jeho pokojové květiny byly nejkrásnější, nejzelenější a nejdokonalejší v celém Londýně. Také ovšem nejvystrašenější."

(Neil Gaiman a Terry Pratchett, Dobrá znamení)

Než začnu, možná by bylo nasnadě podotknout, že nejsem padlý anděl a navíc jsem pacifista a vcelku láskyplná osoba.

Dostala jsem květinu. (Já, člověk, pod jehož zjevně zapomnětlivým pohledem všechny rostliny světa samy vycítí, že nejbezpečnější bude umřít v tu chvíli na místě.) Není to ovšem ledajaká květina. Jako třeba takový odolný kaktus (svůj život za vlast položil i ten… a ne jeden) nebo sukulent. Nebo potpourri. Kdež, dámy a pánové, jedná se o na péči a výživu extrémně náročnou bonsaj.

A zde přichází hlavní problém. Jelikož jsem člověk značně roztržitý, vše, co si samo neříká o pozornost kňučením, štěkáním či pouhým pohybováním těla, časem začnu považovat za kus nábytku. A jistě vás nepřekvapí, že své skříně a police pravidelně nezalévám vodou pokojové teploty smíchanou s hnojivem pro rychlý růst a krásnou barvu. Já je totiž nezalévám vůbec.

Další problém se přihlásil, když jsem zjistila, že existuje cosi jako Bonsai kalendář. Cha, vážně jste si mysleli, že se můžete o váš stromeček starat stejnou měrou v březnu jako v prosinci? No, já taky. Očividně ale byl k tomuto účelu vypracován kalendář, kde je měsíc po měsíci složitě rozepsán správný postup opečovávání této ušlechtilé zeleně (a neomezuje se na nějaké lajdácké zalévání).

Značně matoucí jsou také informace od „měla by být na světlém místě, ne však vystavena slunečním paprskům“ po „nejlepší místo pro bonsaj je na okně, případně je třeba jí dodávat světlo“.

 I když se však kolem mého nového přírůstku točí obejdnosti, které v příštích mnoha letech (doufejme, že v mnoha letech) budou vyžadovat mou soustředěnou pozornost, musím se veřejně k něčemu přiznat. Já jsem se totiž do Johna hluboce zamilovala. Ach ano… John je ta moje bonsaj.

 Už když jsem ho dostala, začala jsem si s ním povídat. A vyvstal další problém (a teď nemyslím otázku mého duševního zdraví). Jestli totiž John nemluví pouze čínsky, když z Číny pochází.

Sama se sebou (a Johnem) jsem se nakonec shodla, že John, jakožto rostlina s kulturou starou asi 2000 let, bude určitě velmi moudrý, uvědomělý a zběhlý v umění rychlého učení.

 Zatím (první den) to funguje tak, že John kouká z okna (slunce moc nesvítí), posloucháme spolu The Beatles (Aby se aklimatizoval a aby pochopil. A určitě se mu to líbí, protože –  jak se dozvíte v dalším popisu – je to John srdce otevřeného, je laskavý a chce dosáhnout jen světového míru a nirvány.) a večer se mnou sedí u stolu pod lampičkou. No a v noci bude spát.

 A já si koupím důvěryhodnou publikaci o bonsajích a Johna zhynout nenechám!

 Výňatek z popisu bonsaje ze stránky http://www.celysvet.cz/bonsaj.php

„Je to v podstatě celá filosofie, která od člověka, který se o bonsaje zajímá, vyžaduje a klade určité nároky na jeho osobu, a to především spravedlivost, moudrost, srdečnost, ohleduplnost.
Evropský člověk však japonskou filozofii může pochopit jen těžko, nicméně pro dosažení úspěchu je minimálně nutné, aby se k bonsaji choval vážně a projevil jí maximální pozornost a lásku. Při správném a pečlivém pěstování může žít po stovky let a stát se symbolem, spojujícím celé generace.“

Up to 60% and Naked

Znáte taky ten euforický pocit z právě zvládnuté zkoušky? Ano, přesně ten, co trvá asi 2,3 vteřiny, protože vám vzápětí dojde, že vás jich čeká pořád ještě sedm.

Při dvoustém proklínání sebe sama, vysoké školy a oboru, jež studuji, jsem si řekla, že tu euforii trochu posílím a aspoň na chvíli vyženu všudypřítomnou všehonenávist… a rozhodla jsem se koupit si dárek. Takže jsem asi po měsíci vstoupila do jistého nákupního centra. V něm dále do jistého háemka.

A při vší té vcelku nezajímavé nabídce jsem si taky všimla regálku se zlevněnými doplňky. Takže prosím:tohle je konečně cena, kterou jsem v České republice ochotná zaplatit za polyesterové kytky do vlasů. Já mám na kytky do vlasů úchylku. A samozřejmě vím, že bych si je asi zvládla vyrobit sama. To ale při akutním zkouškovém nezvládáte jak časově, tak s nervy a při té ceně se vám to nakonec nevyplatí.

Dál jsem si u toho regálku koupila infantilní skládací zrcátko. Ačkoli nevím, jestli mi k něčemu ještě bude po dvou letech odkázaných k životu bez jakékoli odrážecí podpory, za stavu věčně nestíhacího. V malování naslepo mám teda docela grif. To se prostě patláte řasenkou v drkotajícím autobusu na dálnici plné děr a spolucestující si vás prohlížejí značně pohrdavými až znechucenými pohledy.
Ale přece jenom není úplně příjemné zjistit v náhodné výloze, že ano, opravdu, ten špenát máte v zubech asi fakt už od oběda.  

Tento bez kontextu a vysvětlení pověšený drahokam mě zase trochu zviklal. Připadalo mi, že jim tam vběhla nepříčetná pletařka z Fleru a náhodně po obchodech vystavila své dílo. Možná škoda toho ochranného čipu, už totiž vidím, jak ten skvost, asi na mandarinky,někdo dobrovolně krade.

Znovu nalezenou euforii mi však definitivně vyfoukl pohled do výlohy dětského Kenvela. To bych ještě ráda upřesnila, Kenvela kids, které funguje jako samostatný obchod. Sex sells, to jsem pochopila. A nebudu se tady rozčilovat nad nemorálností, to já zas ne. Ale jako děcku by mi byla holá baba se sexy výrazem a cedulí úplně šumák a vězte, že by mě víc přilákala barbína či hasičák. A jestli je ta reklama směřována na rodiče – to leda tak na nenechavé taťky, maminky z ní budou asi nadšené. Zvlášť ty jihočeské.

Červen

Krůtí brko, ale vážně ! (sorry za rušení zdejšího dekora)

Už zase, už zase jsem prošvihla můj oblíbený svátek. A to jako už čtvrtý rok po sobě, kdy jsem si řekla, že ho teda budu každý rok slavit. Trochu mi to zavání demencí, ale nebudeme se v tom radši moc nípat.
Každopádně se jedná o Towel Day, v češtině Ručníkový den (nepolíbení, nechť si tento pojem najdou na wiki. Můžu taky doporučit zhlédnout film či přečíst knihu Stopařův průvodce po Galaxii), který se koná každoročně 25.května. Což už co? Což už bylo!

Takže teď musím zas rok čekat, abych na něj mohla s chladnokrevným klidem znovu zapomenout. Nadějné vyhlídky!

Možná bych z toho mohla vinit pomalu přicházející lobotomii v důsledku všudypřítomného zkouškového (kdy se sice neučím, ale zato hojně poslouchám úchylárny na Youtube - viz někdy příště), ale o tom to dnes nebude. V červnu mě čeká ještě plno dalších akcí, na které se těším jak malá holka, a který teda můžu opět propásnout. Jsou téměř všechny zdarma nebo za nevelký peníz, tudíž
Pražáci, valte zraky,
nepražáci, udělejte si k nám výlet a valte je taky (mýho talentu je pro ekonomii škoda, no fakt).


Vezmeme to velmi stručně, protože už mě zase hryže svědomí, že dostatečně netrápím své mozkové závity a že bych teda měla.

A) 1. června - Noc kostelů - A pozor, i v Brně či Plzni. (Možná i jinde)

     http://www.nockostelu.cz/

B) 9. června - Pražská muzejní noc

     http://www.prazskamuzejninoc.cz/2012/

     anebo její východněji lokalizovaná alternativa - 19. června

     http://www.brnenskamuzejninoc.cz/

C) 1.-9.6 - Fringe Festival Praha

     http://www.praguefringe.com/vstupenky/

D) 21.-23.června - United Islands

     http://www.unitedislands.cz/

     Na United se určitě dostavte! Bude to paráda :)

E) 23. června - Apetit piknik
  
     http://www.apetitonline.cz/piknik/o-pikniku

F) 30. června (1.července) - Divadelní představení Chodím kanály na Lodi tajemství

     http://www.divadlobratriformanu.cz/cs/program/2012-06 (úplně dole)

Jsem si dost jistá, že se jich najde asi tak milionkrát více, jak jinak, když musím sedět doma zavřená a loupat statistiku. Ale třeba jsem vám dodala trochu inspirace na to, kam zajít. A třeba, když do té doby úplně nezblbnu, se tam potkáme.
Vaše kulturní referentka Chudá studentka

(V pozici Vítáme jaro ve stylu šedesátých let)

Papíry jsou zlo

Tato povídka či báseň...možná to nazvěme volným slohovým útvarem... má název Papíry jsou zlo. A je věnována G.

Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo.
Papíry jsou zlo. Používejte sešity. Papíry jsou zlo, papíry jsou zlo.

Papíry jsou zlo. Pověděla mi to již má španělštinářka. A já jí nevěřila. Papíry jsou zlo.
Teď trpce lituji, neboť papíry jsou zlo, papíry jsou zlo.
Nemám ponětí, do jakého mimodimenziálního prostoru zmizela polovina mých výpisků, aneb
papíry jsou zlo.

Papíry jsou zlo. Pokud nemáte sešity, používejte alespoň blok. Ne ten samý na všechny předměty, jelikož potom bude plnit funkci papírů. A možná vám to již došlo, možná některým méně pozorným ne -
papíry jsou zlo.

Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo. Papíry jsou zlo.

Prokrastinace

Zařizování a předělávání pokoje podle zásad feng-šuej, aby se vám dobře učilo, je čistá prokrastinace.

Zdánlivě bohulibé zapsání se na lekce španělštiny je pouhopouhá prokrastinace.

Braní směn za kolegy v práci ve zkouškovém období je, prosímpěkně, prokrastinace.

Psaní výhrůžných zpráv kamarádům, že jestli ten úrokový dělitel nepochopíte, půjdete se utopit/skočit z okna/zastřelit/zavřít do ledničky/zavřít do sklepa/zavřít do hospody (dle momentálního duševního stavu), je čistá prokrastinace.

Zavírání se KAMKOLIV je čistá prokrastinace.

Uklízení, alespoň v případě že jste nenapravitelný a líný bordelář, je čistá prokrastinace.

Přemýšlení o tom, proč si tak rádi kupujete knihy s růžovými přebaly, JE, opravdu, prokrastinace.

Půlhodina strávená hledáním červené tužky, protože přece ty výpisky musíte mít přehledné a barevné, je známkou prokrastinace.

Psaní přátelům zpráv o tom, že se učit nechcete, naopak chcete do konce svého života zůstat úplně blbá, neschopná a prakticky nevyužitelná, je prokrastinace.

Psaní mezi poznámky větu „Nenávidím matematiku v jakékoli její podobě“ je, dámy a pánové, čistá prokrastinace.

Vylití čaje všude po stole mezi papíry a jeho následné utírání je buď prokrastinace, nebo čiré zoufalství a známka toho, že byste vysokou školu studovat možná neměli.

Plánování toho, co si vezmete večer na koncert, je čistá prokrastinace.

Koncert sám je prokrastinace.

Plánování toho, co budete dělat v létě, je momentálně v květnu, když se máte učit statistiku, prokrastinace.

Plánování obecně je děsná prokrastinace. A moje oblíbená činnost.

Sledování nových dílů vašich oblíbených seriálů je časožroutská prokrastinace.

Lakování si nehtů (a teď vážně pohleďme na fakt, že si nehty lakuju třikrát do roka) je prokrastinace.

Otázky směřované na vašeho psa, popřípadě na vaši kafetieru (mašinka, co dělá kafe), jestli si taky myslí, že jste se už úplně zbláznili, je čistá prokrastinace.

Psaní tohoto článku je čirá a bezbřehá prokrastinace!

Napište mi, prosím, do komentářů, jak prokrastinujete vy. Ne že bych snad potřebovala další inspiraci. Jenom se pak budu cítit líp!

Šperky z organzy

Tahle legrace je na výrobu jednoduchá a finančně nenáročná. Proto jsem se rozhodla, že než abych si koupila takovýhle šperk za stovku, nakoupím si materiál a vyrobím si jich třeba deset. No, ehm...

Jednoduché to opravdu je, jen musíte projevit trpělivou stránku své osobnosti a to zvláště při opalování lístků. Tak jdeme na to :

Prstýnek s kytičkou z organzy

V hlavních rolích :
- Organza - jemná průhledná látka. Vyrábí se v široké škále barev. Ta pravá je z hedvábí, já se zcela spokojím s tou ze syntetiky. Půl metru této látky (šířka asi 35cm) stojí 8 korun. (za tři barvy 24,-)
- Kovový základ na prstýnek (29 korun)
- Lepidlo (já používám dvousložkové, schne čtyři minuty, ale má stříbřitě šedou barvu. No aspoň si budete dávat větší bacha, aby nikde fakt nebylo vidět), tohle stálo 64 korun. Asi největší ivestice.
- Různé korálky (co vás baví)

Všechno seženete v obchodech s výtvarnými potřebami. Já třeba byla v tomhle:

http://idea-creative.absolutnet.cz/

Spoléhám na vás, že mi odpustíte prachmizernou kvalitu fotografií následného postupu, kterážto jest způsobena světlem lampičky (tyhle věci dělám jako správný vampír kolem jedné ráno).

1) Z organzy si vytříháte kolečka. O malinko větší než je plánujete mít na konečném výrobku. V případě kytičky můžete postupovat od větších koleček na podkladu k menším kolečkám u středu. Na jednu kytku jsem jich vystříhala 8-10, ale jestli ji chcete mít bohatší a jste trpěliví, smělě jich vystříhejte víc.
Doporučuji použít několik barev, na sobě navrstvené různě barevné kousky organzy vytvoří zajímavý barevný efekt.
(Fakt, že jsou to víceméně šišky, nyní pomiňme)

2) Každé kolečko potřebuje po obvodu opálit, aby se nitě netřepily. Taky to trochu dodá na objemu závěrečné kytičce, protože opálené kolečko je trochu vypouklé.

3) Kolečka naskládáte na sebe

4) A nejlépe silonem přišijete doprostřed korálky dle vlastní libovůle (asi vám došlo, že to má znázorňovat střed kytičky:)). Vespod zajistíte uzlíky.

5) Lepidlem přilepte kytičku k prstýnkovému základu. Chvíli pevně držte, abyste si byli jistí, že se hezky přilepí.
(ten první obrázek je smíchání dvou složek lepidla, druhý vymazání stélky prstýnku - či naušnice - lepidlem)

6) No a máte hotovo. Pro jistotu nechte osm hodin odpočívat (tak mi to aspoň řeklo moje lepidlo) a potom můžete prstýnek vesele nosit. Úplně stejným způsobem jsem k němu dodělala náušnice.

V reálu jsou to podle mého názoru krásné šperky, trochu mě mrzí, že jsem jim pořídila poněkud sterilní fotky pod světlem mé lampičky (anebo jsem jim do vínku nenadělila fotogeničnost, kdo ví).

A jinak barvy jsou trochu odlišné, na denním světle jsou o dost více do fialova.

Tak co, zkusíte to taky?