Dala bych si studeného krocana

Docela mě to na tom Erasmu bavilo... dokud jsem ovšem nezačala býti kontinuálně nemocná. Celonoční výlet do Sevilly bez ubytování (a v podstatě celý propařený víkend) si vyžádal dohru v podobě desetidenní, nechutné, smrkací, chrchlací virózy. Ok, fair enough. Pak se ale jelo na víkend do Barcelony. Nádhera. Legrace. Skvělí lidé, dobré jídlo a…. a následně nemoc! Tentokrát dutiny a ledviny. Takže všechny části mého těla, které jste zatím nebyly postiženy indispozicí, přihlaste se, dělám pořadník.

Ve Španělsku byly momentálně dva svátky, takže od čtvrtka do pondělí mám volno. Kamarádi slaví, dopřávají si domácí italskou pizzu a svařené víno. Já, pod nánosem dek, nastavuji zkřehlé ruce malému zahřívacímu větráčku, který ventiluje teplo do okolí. Koupila jsem ho poté, co jeden stoletý zateplovací přístroj věnoval mému spolubydlícímu elektrický šok, když se ho snažil zapojit do zásuvky, a o druhý jsem si roztavila botu. Neptejte se, jak.

Dnes je pondělí. Včera, v neděli, se ve Španělsku oslavoval národní svátek Inmaculada Concepción. Je to smůla, když svátek připadne na neděli - každou neděli totiž tak či tak všechno všude zavře a z Huelvy se stane mrtvé město. Tím pádem by si ale nikdo svátek neužil, a tak to Španělé vyřešili fikaně - dají si v pondělí  volno, zavřou všechny obchody.
A protože vše, co se dá zavřít, v pondělí zavřou, tak v neděli pro změnu vše, co se dá otevřít, otevřou. Já jsem v tom smysl taky nenašla.
Každopádně včera pro mě dobrý. Obyčejně totiž v neděli, ještě stále nezvyklá na to, že nejsem v Praze, nemám co jíst, jelikož jsem si samozřejmě nenakoupila dopředu.

Čili logicky nemám co jíst dneska (fakt jsem si pořád nezvykla!). Vykradla jsem tedy (jak to tak dělávám o nedělích) zásoby spolubydlících a udělala si oběd. Zase jedna hladová studentka zachráněna. Zajímalo by mě, kdy mi konečně mí spolubydlící od srdce něco řeknou.

To mi připomíná, že jsem byla minule s jedním Britem v tapas baru. Dala jsem si jedno tapas a džus a při mé otázce ohledně placení jsem byla pouze ujištěna o tom, že v tomto baru Češi za jídlo neplatí. Odvětila jsem jen „Yeah... we never do. I don’t know how we do it, but we just…don‘t.“
(Fakt, že jsem Slovenka, nyní ponechme stranou)

Popojedem… Včera bylo také výročí Lennonovi smrti. To je pro mě vždy smutný den. Uctili jsme jeho památku smaženým churrem a horkou čokoládou, ač jsem si vědoma, že jsme radši měli vykouřit dýmku míru a John se teď obrací v hrobě. Promiň kámo, příští rok už si dám pozor.

Dáme Cold Turkey? Dáme Cold Turkey. Na tvou počest !

Podivuhodní tvorové žijící kolem nás

Ne, opravdu se v tomto článku nebudu zabývat studenty Erasmu, jak by se z nadpisu mohlo zdát. Ti by sice vydali na celou knihu, ale kdo by to, proboha, četl...
Kdeže, dnes to bude povídání o něčem zcela novém. A rozdělíme si jej do pěti kapitol.

Kapitola první - Sestra a špión marně se snažící předstírat, že je kočka

Věc se má tak - moje sestra se před jistým časem zbláznila do koček. Pořídila si jednu.... druhou.... Pak si k nim přivedla do bytu našeho psa, kterého se jí jakýmsi zvláštním způsobem podařilo také přeměnit v kočku. No a pak si pořídila třetí kočku. Tedy já aspoň vřele doufám, že je to kočka. Jedná se o takového aliena zkříženého s fenkem pouštním, kdy už jen při pohledu na něj chcete volat exorcistu. No nebudu si ho syslit pro sebe, jen se nad fotografií toho božího tvora pokochejte se mnou :

 

Takhle by to asi bylo vypadalo, kdyby Vetřelec a Predátor razili heslo "Make love, not war."

Je to kocourek a jelikož prý "přijde o kuličky", tak asi nebude moci hrát biliár. A prý se bude muset vzdát i jiných životních potěšení. Inu popravdě...být kočkou, tak bych mu tak maximálně odevzdala šrajtofli, veškeré šperky a pelášila do zaječích. Chci říct, do kočičích...

Kapitola druhá - Sestřenka a její nový netopýr

Moje sestřenka žije ve Švédsku s přítelem v pěkném bytě, šťastně už dlouhou dobu, a tak se rozhodli, že si pořídí pejska. Juch, juch, křepčila jsem nadšením. Zbožňuji psy. Ona také. Když nám bylo sedm, prohlížely jsme si naši oblíbenou 1001 psích plemen a vybíraly si, kterého krasavce si jednou pořídíme. Každé pak vyšlo tak 15 adeptů, ale co, jsme silné holky a budeme mít jednou velký dům, zahradu, koně a bohatého manžela. O patnáct velkých psů se postaráme levou zadní.
Říkám velkých, protože se nám vždy líbili pořádní mazlové velikostí počínající u kokršpaněla.
O to větší bylo mé překvapení, když mi sdělila, že "Chceme niečo nenáročné, a tak sme sa rozhodli pre dlhosrstú čivavu." Moje afektované, nadšené ňaf ňaf se rázem změnilo v čirou hrůzu ve tváři.

Já vím, že je to pěkná diskriminace a psí rasismus, ale nemohu si pomoci, některé druhy psů mi připadají takové nějaké...nepsí a ošklivé. Do kategorie PES je zařazuji s nevolí a jen proto, že si je moc dobře pamatuju z naší 1001 encyklopedie. Tajně si je ale přiřazuji k živočišným druhům, jimž se nejvíce podobají a v těch škatulkách mi už zůstanou.
Tak například nastávající ňufík mé sestřenky

 (http://www.123rf.com/photo_8907933_long-hair-chihuahua-dog-on-dark-brown-background.html)

se až nápadně podobá Furbymu - hračce, jež byla děsně módní (a stejně tak děsně drahá a ošklivá), když mi bylo dvanáct.

(Obrázek je z www.e-bay.com, ostatně povšimněte si, když zadáte do vyhledavče "Furby", že většina fotek jsou amatérské záběry na e-bay či aukro.cz. Vůbec se nedivím. S tím mým jsem si hrála celé tři týdny. Asi ho taky zkusím někde střelit.)

Kapitola třetí - Jaké zvíře bych si pořídila raději než dvě výše jmenované kreaturky

A nyní přejdeme do sekce My private ZOO:

Kapitola čtvrtá - creatures, kterým bych odevzdala peněženku, všechnu svou bižuterii a utíkala pryč

 

Kapitola pátá - nezařaditelný tvor

Huelvský report

Nějakou podivnou časoprostorovou zkratkou jsem se ocitla v polovině svého pobytu ve Španělsku. Probouzím se z alkoholového mlžného oparu a zjišťuji, že už zde přes den není třicet pět stupňů celsia, ale ubohých šestadvacet, a v noci teplota klesne až na čtrnáct. Což se vám v českém a slovenském kraji může zdát hodné reakce "shut up and die bitch", nicméně, pokud žijete v matrixu, jehož realita nezná topení, tak v noci klepete seriózní kosu. Nemluvě o tom, že tady se před jedenáctou večerní nevyráží z domu, takže tu noc beztak strávíte hezky venku, ve španělské zimičce.

Taky jsem si říkala, že už bych se asi měla začít trochu i učit. To jest jistá činnost, kterou jsem tady doposud neměla zapotřebí vykonávat a bylo mi blaze, přeblaze, blaženěji už mi ani býti nemohlo. No a teď se do toho dostaňte. Ještě že jeden předmět sestává prakticky jen z aktivity na sociálních sítích a hraní jedné sociálně-mediální investiční hry na netu. A dva další zase jen ze sdílení zajímavých myšlenek a názorů. To ale neříkejte u mě ve škole.

A nyní pár krátkých postřehů o zdejším životě a zdejším domorodstvu (abych nezačala nudit).
Nejdřív musím upozornit, že já žiji v Andalusii. Španělsko jakožto země rozsáhlá se region od regionu trochu liší, a tak jsou lidé na severu mírně odlišní od těch na jihu, obyvatelé Katalánska zase od obyvatel Baskytska či Andalusie, a tak dále. Nemohu tedy mluvit za všechny obyvatele Pyrenejského poloostrova (už vůbec ne za Portugalce, že:)). Ale poznala jsem například jednoho mladíka z Madridu a to vám byl vskutku arogantní, chlípný hnusník s humorem věčně nadrženého úchyla (anebo redaktora super.cz). Bohužel je také jedním z nejlepších přátel mého spolubydlícího, a za týden přijede zas. Takže:

 

Tak ty postřehy!

1) Tady v Andalusii jsou Španělé tak šťastní, protože mají po celý rok dostatek slunce. A každé odpoledne siestu. Takže se neplazí ulicemi jako třikrát zrecyklovaní zombies a jsou věčně dobře naladěni. I když vám často na otázku "Jak se máš" odpovědí "Jsem unavený". Bude to asi tím, že tak do osmé hodiny ranní obvykle paří.

2) Myslím, že ve Španělsku funguje trochu diskriminace single people. Všechno se tu prodává v olbřímých baleních inspirovaných odrostlými mláďaty plejtváka obrovského - "Prosím Vás, co mám dělat, když toho pečiva nechci 12 kusů, ale chci to jen ochutnat?" (jsem řekla španělsky!!) "No to se omlouvám, menší to nemáme."
Takže si tady buď koukejte najít partnera... anebo jezte za dva!
A to jsem se ani nezmínila o dvoulitrových super-lahvích sprchových gelů a jiných kosmetik, kdo se s tím má tahat z nákupu, že...

3) Nejsou tu vůbec tak dobré potraviny, jak jsem čekala. Určitě jste si také párkrát pomysleli (zcela logicky) : Když máme v Čechách většinu zeleniny a ovoce dovezenou ze Španělska, a jsou většinou bez chuti a vůně, jelikož tam je trhají ještě nevyzrálé, tak ve Španělsku bude vše čerstvé, lepší a jistě i levnější, přece domácí produkt. Na to vám leda ostrouhám mrkvičku (úplně stejnou jako u nás). Tatáž bída, jako v českých supermarketech... jen tu logiku jsem v tom ještě nenašla.
Dále zde nemají moc dobrou zmrzlinu (ale na jejich obranu, slyšeli jste někdy o "slavné španělské zmrzlině"? No, já taky ne).

4) Španělské dívky na vás neházejí nenávistné, ba zabijácké pohledy jakožto na nový přírůstek ženského pohlaví do sociální skupiny. Kdepak - ony jsou nadšené, že poznají někoho nového! And how I will miss THAT!

5) Všichni se tu oslovují guapo/guapa (hezký - krasavče, krasavice), bez ohledu na to, jak sliční doopravdy jsou. Což je na jednu stranu celkem milé - když jsem se tuhle zbláznila a šla si zaběhat, po půlhodině jsem si uvědomila, že netuším, kde se nacházím. Jasné znamení, že bych běhat neměla. Tak jsem se zeptala partičky seňorů postávající před barem na cestu. Hodní muži mi pomohli a nakonec, když říkám "Tak Děkuji, adios!", jeden odvětil : "Adios, guapa!"
Já, s mastnými vlasy, červená, zpocená a uřícená z běhu, pomyslela jsem si : Guapa? Jseš si jist??

Ale což, poradili dobře, já jsem se živá and definitely not guapa vrátila do svého příbytku, a teď si tu spokojeně španělím. Zkuste to taky, i s minimem sluníčka,

dejte si siestu,
nebo tapas,
španělte ostošest,
a buďte guapas.

Chudá studentka jede do Španěl

Zbývá necelý měsíc do opuštění hnízda, ani ne tak rodného, ale na které jsem zvyklá, směrem na jih. Hodně na jih. Respektive 2700 km na jihozápad. Konkrétně se jedná o město Huelva sídlící ve španělské Andalusii, asi hodinu busem od Sevilly. To jest info pro jistotu, že by za mnou někdo toužil dorazit.

Když mi bylo devět (jako by to bylo před třinácti lety!) dívala jsem se s velkým zájmem na jednu argentinskou telenovelu. Určitě si mnozí (mnohé) vzpomenou - nese název Divoký anděl (v originálu Muñeca brava), v hlavní roli Natalia Oreiro. Dodnes si pamatuji, že to mělo 270 dílů. Asi bych vám věřila, kdybyste mi tvrdili, že já jsem z nich viděla 250. Taky mi to dost vymylo mozek a zanechalo dodnes pozorovatelné stopy. ;-) 

Proč si tedy po letech nevzpomenout a neuvědomit si, že v originále byla jistě španělsky! Myslím, že je předem jasné, k jaké katastrofě tento způsob myšlení směřuje. To jste věděli, že na YouTube můžete najít všech 270!!!! dílů v originálním znění s anglickými titulky?? A nyní, když to víte, myslíte, že vám to nezmění život? No, třeba jsou tu silnější jedinci nežli já.

A tak jsem začala poctivě sledovat. Ale Muñeca se mi zdaleka nelíbila tak, jako kdysi. Zjistila jsem, že je značně nefeministická a běhá za tím týpkem s idiotským výrazem jako věrný, tupý psík. Zdalipak uvažujete, že mě to jistě odradilo? Jste ještě naivnější, než já! Pod rouškou výmluvy, že se přece učím španělsky, jsem měla jazyk na vestě jen při čtení titulků (Oreiro mluví jako tři kulomety při palbě), ale i tak bych se s vámi ráda podělila o mé nové jazykové znalosti. Jukejte na drát :

>Mili, que te pasa? >(s ubrečeným výrazem) Nada!  -  Mili, co se ti děje? Nii--hii-hiiiic! Fňuk.

>Sabe una cosa doña?!  -  Víte vy co, madam?!

>Yo no soi tu hijo!  -  Já nejsem tvůj syn!

no a obligátní erasmácké

>Cerveza  -  Pivo :)

A jak to vlastně s Muñecou alias Milagros alias Natalií dopadlo? Tak nějak jsem se stávala existenčně závislou na tom, jaká nová stupidní zápletka se jí připlete do cesty. Jelikož bylo zkouškové období a já jsem zrovna netoužila po frontální lobotomii (jako když mi bylo devět), tak jsem si někdy při třicátém osmém dílu (to zrovna Pablo všechny překvapil, protože po dlouhých měsících, kdy se vydával za mrzáka, vyšel ze svého pokoje po vlastních nohou, aby uvedl Milagros do společnosti) řekla dost. Najela jsem na poslední dvě stě sedmdesátý díl, abych viděla, jak to dopadne, a zbavila se tím svého démona. Inu, asi vás to překvapí - ti dva se vzali. 

Ne, že bych chtěla spoilovat, ale už v těch devíti jsem tušila, že to tak dopadne. A spoléhám na vás, že jste krvák asi taky nečekali. 

Teď si jdu pustit nějaký hlubokomyslný a oduševnělý španělský film.

Saludos, 

La Estudiante pobre

Báseň o jedné sloce věnovaná mému zkouškovému období

(Nutno dodat, že to byl počin ze zoufalství, který jsem odeslala svému kamarádovi po hodinové smskové konverzaci s tím, že zítra je zkouška a já mám v hlavě leda zaltou rybku. Která ovšem neplní žádný přání...)

Učit jdu se!
Jen málo času zbývá!
Zkouška nebude milostivá!
Kéž aspoň vilný profesor seděl by tam,
jehož zrak na mladé studentky se stáčí,
a já nemusela psát test
na chtíče-prostém počítači!

PS: Ráda bych vám všem poradila, abyste si nezakládali knihy stravenkami. Ty totiž platí jen jeden rok. Hořekujte si, jak chcete, ale v lednu se vám se stravenkami z roku 2012 leda vysmějí.

PSS: John se splašil a roste jako z vody (taky ho zalejvám!). Jenže vypadá jako santusák. Chtěla jsem mu udělat fotku. Ale počkám si, až mu vyroste dread.