Dala bych si studeného krocana

Docela mě to na tom Erasmu bavilo... dokud jsem ovšem nezačala býti kontinuálně nemocná. Celonoční výlet do Sevilly bez ubytování (a v podstatě celý propařený víkend) si vyžádal dohru v podobě desetidenní, nechutné, smrkací, chrchlací virózy. Ok, fair enough. Pak se ale jelo na víkend do Barcelony. Nádhera. Legrace. Skvělí lidé, dobré jídlo a…. a následně nemoc! Tentokrát dutiny a ledviny. Takže všechny části mého těla, které jste zatím nebyly postiženy indispozicí, přihlaste se, dělám pořadník.

Ve Španělsku byly momentálně dva svátky, takže od čtvrtka do pondělí mám volno. Kamarádi slaví, dopřávají si domácí italskou pizzu a svařené víno. Já, pod nánosem dek, nastavuji zkřehlé ruce malému zahřívacímu větráčku, který ventiluje teplo do okolí. Koupila jsem ho poté, co jeden stoletý zateplovací přístroj věnoval mému spolubydlícímu elektrický šok, když se ho snažil zapojit do zásuvky, a o druhý jsem si roztavila botu. Neptejte se, jak.

Dnes je pondělí. Včera, v neděli, se ve Španělsku oslavoval národní svátek Inmaculada Concepción. Je to smůla, když svátek připadne na neděli - každou neděli totiž tak či tak všechno všude zavře a z Huelvy se stane mrtvé město. Tím pádem by si ale nikdo svátek neužil, a tak to Španělé vyřešili fikaně - dají si v pondělí  volno, zavřou všechny obchody.
A protože vše, co se dá zavřít, v pondělí zavřou, tak v neděli pro změnu vše, co se dá otevřít, otevřou. Já jsem v tom smysl taky nenašla.
Každopádně včera pro mě dobrý. Obyčejně totiž v neděli, ještě stále nezvyklá na to, že nejsem v Praze, nemám co jíst, jelikož jsem si samozřejmě nenakoupila dopředu.

Čili logicky nemám co jíst dneska (fakt jsem si pořád nezvykla!). Vykradla jsem tedy (jak to tak dělávám o nedělích) zásoby spolubydlících a udělala si oběd. Zase jedna hladová studentka zachráněna. Zajímalo by mě, kdy mi konečně mí spolubydlící od srdce něco řeknou.

To mi připomíná, že jsem byla minule s jedním Britem v tapas baru. Dala jsem si jedno tapas a džus a při mé otázce ohledně placení jsem byla pouze ujištěna o tom, že v tomto baru Češi za jídlo neplatí. Odvětila jsem jen „Yeah... we never do. I don’t know how we do it, but we just…don‘t.“
(Fakt, že jsem Slovenka, nyní ponechme stranou)

Popojedem… Včera bylo také výročí Lennonovi smrti. To je pro mě vždy smutný den. Uctili jsme jeho památku smaženým churrem a horkou čokoládou, ač jsem si vědoma, že jsme radši měli vykouřit dýmku míru a John se teď obrací v hrobě. Promiň kámo, příští rok už si dám pozor.

Dáme Cold Turkey? Dáme Cold Turkey. Na tvou počest !