Jako správná feministka začínám se sdílením svých velezajímavých myšlenek přesně osmého třetí, v den jinak také zvaný Mezinárodním dnem žen (na nějž jsem si vzpomněla přesně před pěti minutami, takže nic z toho, jelikož se už chýlí ke konci).
Každopádně…
Každopádně…
Už dva týdny mám koupený Reflex. Až včera jsem si ale vzadu přečetla pravidelnou rubriku Never more, tentokráte s Robertem Sedláčkem (režisér, scénárista). Bylo to trochu osudové.
Opravdu hned první otázka
Co nejvíc nesnášíte?
„Životní situace, v nichž jsem vydán všanc duševnímu rozmaru druhého člověka. Okamžiky, kdy má nade mnou někdo absolutní moc (úředník, partner, formální autorita).“
Řekla jsem si, proč tak často z mnoha stran slýchám mnohdy až hororové historky o úřadech a osobách v nich pracujících. Vždyť stačí jen trocha nadhledu, úsměv (který spolehlivě naštve) a hlavně klid (jež naštve ještě víc). Nebo jsem alespoň tímhle naivním způsobem přemýšlela. Do včerejška.
Věc se má tak, že ztrácet prapodivným způsobem předměty a pak je (většinou, když už je pozdě) ještě podivněji znovunalézat, je moje karma už odmalička. Takové věci ale vykládejte babě za přepážkou.
Co nejvíc nesnášíte?
„Životní situace, v nichž jsem vydán všanc duševnímu rozmaru druhého člověka. Okamžiky, kdy má nade mnou někdo absolutní moc (úředník, partner, formální autorita).“
Řekla jsem si, proč tak často z mnoha stran slýchám mnohdy až hororové historky o úřadech a osobách v nich pracujících. Vždyť stačí jen trocha nadhledu, úsměv (který spolehlivě naštve) a hlavně klid (jež naštve ještě víc). Nebo jsem alespoň tímhle naivním způsobem přemýšlela. Do včerejška.
Věc se má tak, že ztrácet prapodivným způsobem předměty a pak je (většinou, když už je pozdě) ještě podivněji znovunalézat, je moje karma už odmalička. Takové věci ale vykládejte babě za přepážkou.
Velice vás prosím, zloději a kapsáři, pakliže zažehnete touhou po obsahu mé peněženky, ukažte na mě kuličkovkou a já vám těch padesát korun, co mi tam chrastí, věnuju dobrovolně, snad i ráda.
Příliš snadné? To abych už nemusela (ZASE, posté) absolvovat můj oblíbený byrokratický triatlon alá : Jsem zlomyslná, sadistická úřednice a rozhodla jsem se, že po očistcových dvou hodinách ve frontě upgradujeme tvůj den na horoucí peklo. Mám v popisu práce týrat klienty a HLAVNĚ NEBÝT MILÁ (odpřisáhla bych, že to mají v životopisu!)
Tentokrát to byl ale o dost větší hard-core, protože v rámci zkouškového období a jiných životně důležitých aktivit a také značnou neinformovaností a zmatečností mezi policií a úřadem našeho středočeského městečka, se mi podařilo odcizení občanského průkazu NENAHLÁSIT. Všichni to sice věděli, všem to bylo vážně líto, ale nikoho nenapadlo podat mi zelený papírek a říci: Zde podepište hlášení o odcizení. (Mě samozřejmě taky ne, že ano). Bez zbytečných detailů z toho vyplývá, že jsem tak pět měsíců byla bez občanky a to je, vážení, děsnej průšvih. I když máte pas a nejste tedy vyloučeni na okraj společnosti jako troska bez identity. Je to průšvih.
Paní za okénkem, co byla v minulém životě masová vražedkyně, jež nesnášela vše živé, mi skoro nadšeně při každé příležitosti zopakovala slovo „pokuta“ a větu „může dosáhnout až patnácti tisíc.“ A věřte mi, když tu pokutu nechcete, toho idiota ze sebe na dvacet minut uděláte (trauma sice dost možná do konce života, ale pokuta minimalizována na minimum se slovy „A buďte ráda“. Nenalézám teď žádný omluvný důvod, proč jsem ten den s sebou neměla kuličkovku já).
Jasně, jsem trubka, a taky už jsem slyšela to moudro, že za chyby se platí.
Tentokrát to byl ale o dost větší hard-core, protože v rámci zkouškového období a jiných životně důležitých aktivit a také značnou neinformovaností a zmatečností mezi policií a úřadem našeho středočeského městečka, se mi podařilo odcizení občanského průkazu NENAHLÁSIT. Všichni to sice věděli, všem to bylo vážně líto, ale nikoho nenapadlo podat mi zelený papírek a říci: Zde podepište hlášení o odcizení. (Mě samozřejmě taky ne, že ano). Bez zbytečných detailů z toho vyplývá, že jsem tak pět měsíců byla bez občanky a to je, vážení, děsnej průšvih. I když máte pas a nejste tedy vyloučeni na okraj společnosti jako troska bez identity. Je to průšvih.
Paní za okénkem, co byla v minulém životě masová vražedkyně, jež nesnášela vše živé, mi skoro nadšeně při každé příležitosti zopakovala slovo „pokuta“ a větu „může dosáhnout až patnácti tisíc.“ A věřte mi, když tu pokutu nechcete, toho idiota ze sebe na dvacet minut uděláte (trauma sice dost možná do konce života, ale pokuta minimalizována na minimum se slovy „A buďte ráda“. Nenalézám teď žádný omluvný důvod, proč jsem ten den s sebou neměla kuličkovku já).
Jasně, jsem trubka, a taky už jsem slyšela to moudro, že za chyby se platí.
Ráda bych ale poradila těm, co na tyhle vyřizovací věci kašlou stejně jako já, že pokud nemáte občanku (a že znám takových dost), nebo jí máte prošlou, zajděte co nejdřív na úřad. Když občanku ztratíte, je hezké spoléhat se, že vám jí někdo do týdne pošle. Mně už se to dvakrát stalo (to je ta karma, víte). I přesto ale jděte hned hlásit, už kvůli možnému zneužití, samozřejmě. A také, protože pokud si do dvou měsíců občanku nezařídíte, skutečně jste vydáni napospas nemilosrdné babě-úřednici, která si na vás mileráda zchladí žáhu.
Další informace, co je fajn vědět: Se vzrůstajícím počtem ztracených občanských průkazů a obejdností kolem nich (nenahlášení toho, že ho nemáte, nebo ta skutečnost, že ho nemáte půl roku) vzrůstá také možná částka pokuty vám věnované (aneb jste považováni za vysoce-nebezpečně nezodpovědného jedince a historky o vaší karmě fakt nikoho neberou).
Rozumné vyplynutí celé situace mě napadá jediné. S mým rekordním počtem odejitých OP to vidím tak, že si svůj nový doklad usvědčující mě z mé identity zalaminuju, vložím do rámečku a do sejfu s nezapamatovatelným kódem.Pro zvídavé a neopatrné více informací např. tady:
http://www.praha.eu/jnp/cz/home/magistrat/jak_si_zaridit_mhmp/osobni_doklady_a_udaje/jak_si_zaridit_mhmp-osobni_doklady_a_udaje-obcanske_prukazy.html
Všem ženám přeji krásný zbytek MDŽ.
Kokos, pätnásť tisíc za to, že stratíš občianku? Nech idú do hajzlu. Ja by som tvrdila, že som ju stratila len teraz :-)
OdpovědětVymazatBolo tam množstvo komplikácií a jedna z takých väčších a dosť blbých a výrazných bola, že polícia poslala moj občiansky na úrad v októbri. Naozaj sa to dá opísať ako záludná a prekérna situácia, obzvlášť, keď som medzi nimi behala bez nejakej odozvy.
OdpovědětVymazatAsi takto, moja rada, keď sa stratí:Hlásiť, hlásiť, hlásiť! A dožadovať sa zeleného (neviem, či je na Slovensku práve zelený:) papierika, na ktorom je potvrdené, že sa nahlásilo...