Za měsíc či dva tomu bude rok, kdy se pro mě můj starý telefon (který byl před zhruba šesti lety supercool) začal stávat neúnosným a pro ostatní zcela nepoužitelným.
První vlaštovka mi tvrdě přistála před očima, když jsem na letišti zapůjčila svůj milovaný, ošoupaný a několik kláves postrádající Sony Ericsson jednomu mladému Portugalci. (Krásný příběh - zamiloval se do jedné Chorvatky a dali si romantického spicha v Praze.) Chtěl oznámit své milé, kde se nachází, ale neměl roaming, ani dost peněz na telefonní automat.
Když jsem mu telefon podala, aby jí ode mne napsal zprávu, rozpačitě se na mě podíval a s jistým zoufalstvím v hlase řekl : "Slečno, ale já nevidím na ta tlačítka!" Pomohla jsem mu sesmolit smsku a poprvé se zamyslela nad tím, že bych si možná měla pořídit nový mobil.
Jenže vyznejte se v té záplavě identických plochých zařízení s jedním čudlíkem...
O svých neslavných technických znalostech průměrného seniora jsem se např. přesvědčila na předmětu Marketing management. Sofistikované přednášky se konaly v angličtině, tudíž ve třídě sedělo plno zahraničních Erasmus studentů. Když se lektor dotázal na cosi o firmě Nokia, odpověděla jsem mu, že Nokia poněkud zaspala nástup "clever mobajlů". Svou nešťastnou chybu jsem si uvědomila vzápětí - to už ale bylo pozdě. Následný záchvat smíchu celého osazenstva, včetně lektora, rozechvěl budovu vysoké školy a hlasitě rezonoval. Pokusila jsem se zachránit beztak ztracenou situaci vtipem a se slovy "Promiňte, ale viděl jste můj telefon?" jsem pozvedla stařičký neinteligentní přístroj nad hlavu. Přednášející zděšeně pohlédl na aparát, zbledl a nenacházel slov. Ne, něco takového zřejmě už dlouho neviděl.
To ale nebylo nic proti tomu, co se začalo dít, když jsem si dotykový smart-phone skutečně pořídila. Nadšená možností internetu v mobilu, jala jsem se okamžitě surfovat. Podařilo se mi na facebooku požádat o přátelství osoby, které vůbec neznám (zajímavé, že bez váhání přijali). Olajkovat statusy, které se mi ale vůbec nelíbily. Poslat změť nesouvislých znaků tatínkům mých kamarádek.
Když jsem později narazila i na Instagram, tak teprve začala legrace. Po věčném sjíždění fotek mě přítel oficiálně nazval závislou na tom ďábelském stroji a já si přečetla, že mi hrozí tzv. "text-neck". To je, prosím, nová civilizační choroba mladých.
Dnes mi ale díky "instáči" trochu zamrzl můj k zemi směřující úsměv. Když jsem přidala fotku paelly, kterou jsem měla k snídani ve dvě hodiny odpoledne (nu, co taky můžete čekat po flámu), mi jakýsi neznámý španělský uživatel do komentářů vložil hashtag s názvem Snížit_váhu_dnes. Tak díky. Vypínám přístroj a jdu na hodinu salsy, na kterou jsem původně rezignovala z důvodu rázné kocoviny. Uvidíme, co všechno se dnes bude točit. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat