Desatero návštěvníků koncertů

Když kapela Manic Street Preachers včera vyběhla na pódium, zpěvák a kytarista James Dean Bradfield pozdravil a entusiasticky zvolal směrem k nám:„You all look and smell beautiful!“

Nevím, jestli narážel na mě (look), nebo na týpka vedle, který patrně pohrdá deodoranty, a jestli ne, tak si aspoň myslí, že je to sprosté slovo (smell).

Ale popořádku. Byla jsem včera na koncertě výše zmíněné kapely. Ten byl spektakulární a magnificentní. Až na pár drobností, které by se daly shrnout do jednoho terminus technicus jakožto Chování bouřlivých, maniakálních fandů. To by se zase dalo shrnout slovem nepatřičné.

Už při prvním pohledu jsme mohli učinit zápis do statistické tabulky - Manic Street Preachers mají oficiálně nejvyšší fanklub v Čechách. Průměrný věk všech zúčastněných bych tipla tak na pětatřicet let. Průměrnou výšku tak pět metrů.

Takže i když jsme stáli značně vepředu, viděli jsme v podstatě díky tomu, že obecenstvo sebou různě vrtělo a mlelo, čili vznikaly příjemné škvíry, kterými jsem hezky viděla, když jsem dostatečně vysoko skákala.  

A teď k tomu chování. Po předskokanovi čekáte, až konečně přijdou MSP na pódium, kam zatím i vidíte, tak jste celí nadšení, v těle vám mravenčí očekávání toho, až se Lucernou rozezní první hrábnutí do strun…
Střih. Vedle k vám se prorve partička chichotajících se holek. Střih. Ta jedna si stoupne přesně tak, že místo rafinované pozice, ze které jste mohli krásně vidět celého zpěváka, vám zbyde jako výhled kštice černých vlasů.

Slečna je asi dobře vychovaná, takže se otočí a omluví se vysokému týpkovi před vámi, přes kterého jste viděli jen proto, že jste mu koukali přes rameno, kam se teď přesunula ONA. Vysoký týpek zcela samozřejmě nemá žádný problém. A vaše ušlapané špičky z toho, jak se snažíte zahlédnout Jamese Deana Bradfielda, abyste si mohli představovat, že to zpívá všechno vlastně jen pro vás… nikoho, ale vůbec nikoho nezajímají.

Ale dobře. Slečna si těsně před koncertem odběhla pro pití (to se nedělá, obzvlášť když máte její skvělé místo! Nu, smůla), takže jsem zase jakž takž viděla. Vysoký pán s absencí pánských hygienických přípravků přede mnou však skoro budil dojem, jako by jí opuštěný flek držel… To jsem nehodlala dopustit. Tak se přiznám k hnusárně, jež stejně dle rčení „Kdo jinému jámu kopá….“ úplně nevyšla.
Trochu jsem se na něj začala tlačit, abych to místo před ním zredukovala (tak jako zlehka, aby se cítil mírně uncomfortable). Když se po dvou minutách úpěnlivého snažení nehnul ani o píď, začala jsem ho podezřívat, že se mu to snad i zamlouvá a mých úchylných snah zanechala.

Blonďák se zavřenýma očima, který se začátkem koncertu tančíc v poloepileptickém záchvatu se závěsem dvou slečen probíjel (doslova, mám modřinu) dopředu, nehledě na to, že nebylo KAM se probíjet, byl už jen nezbytnou třešničkou na šlehačce dekadentního dortíku lidské bezohlednosti.

Navrhuji utvořit Desatero pro všechny koncertové nadšence, k jehož dodržování se každý fanda zaváže zakoupením vstupenky, a jehož porušení se náležité potrestá… Třeba koupením piva všem přítomným v sále a dvou piv těm, kteří osobně utrpěli újmu vlivem hříšníkova nevhodného chování. Udělat tedy botu v takové Sazka aréně by vás stálo osobní bankrot.

Tady je zatím hrubý, nezpracovaný návrh

1)     Vyprav se na koncert s dobrou náladou a zdravým očekáváním (než abys všechny kolem oblažoval větami jako „Kvůli tomuhle jsem sem nejel 150 kilometrů“, tak si to pusť radši doma z desky.)

2)     Když už musíš předbíhat, čiň tak, dokud je mezi lidmi ještě nějaké místo, kam jsi schopen se vměstnat, a nevytvářej si tyto prostory vlastní silou (Ono jinak taky hrozí, že ti „kdosi“ pak „omylem“ pěkně dupne na nohu. Taky silou. A omlouvat se ti nehodlám.)

3)     Koncertní sál nechť je rozdělen na dvě poloviny pro tzv. „vyšší“ a „nižší“ část hudbychtivého obyvatelstva. Nejlépe zdí, či zábradlím, které ty čahouni jen tak nepřeskočí, aby nás prcky nemohli šikanovat. No judgement, no racism.

4)     Cti kapelu svou (prostě tu, na jejímž koncertě právě jsi) a dej jim to najevo. Nahlas. Oni jsou totiž ješitní a bez patřičného randálu se na pódiu neukážou.

5)     Když budeš kapele projevovat svou hlasitou úctu, ujisti se, že to křičíš směrem k nim a ne někomu do ucha. (Au.)

6)     Kdo piješ během koncertu jakýkoliv mok, zdrž se divokého máchání a vrtění se. Nerada smrdím jako zvětralý gambáč.

7)     Zakázáno budiž pogování! A když už pogovat musíš, jdi to činit na místa tomu určená, např. metalové koncerty. I když tam se občas vyskytuji taky, takže pogování budiž zcela zakázáno!

8)     Kdo nepoužíváš deodorantu, straň se tleskání s rukama nad hlavou (obzvlášť, když je tvé podpaždí na úrovni mého nosu.)

9)     Jestli se ti dvě minuty před začátkem koncertu zachce pití či toalety, holt to vydrž. Anebo si pak nestěžuj, že stojíš vzadu a nic nevidíš. (Zkusila jsem si z přítele udělat legraci, že mám žízeň. Úzkostně na mě pohlédl a sdělil mi, že mě nenávidí. Myslím, že to v tu chvíli myslel vážně.)

10) Koncert si užij a neboj se zpívat (I v případě, že to neumíš. Zde na půdě posvátné-koncertní budiž ti odpuštěno.)

Napadá vás ještě nějaké další? Čtete vlastně články, když jsou takto dlouhé?

Manic Street Preachers ve spolupráci se zpěvačkou Ninou Persson